Nad vínem přemýšlíme, kam

pravda se ukryla...

A kdo jí tu skrýš poradil...

A cesta na povrch je

Docela klikatá,

Jak přes celý světadíl...

Nad ránem přemýšlíme, zda

Jsme moudřejší

Minulého večera...

Naproti na ulici je

Vidět posledního

hrdinu noci – sprejera...

A slunce nám krásný nový den

Maluje na nebi stříbrném...

Jámu jsme vykopali,

Tak už jen zakopat

Pověstnou tu sekyru...

Nechápu, co by nám mohlo

Překazit nad ránem

Poválečnou idylu...

Je nad slunce jasnější,

Že tenhle klid po bouři nás

Bude hřát...

=> Nightwish - I Wish I Had an Angel <=

Večer zapálím svíci...

Čas jako by chvíli stál,

V plamenech nechť shoří všechen žal!

Diví se mi někdo snad?

Pyroman má v očích ostří a hrot.

Diví se mi někdo z vás?

Na všech svících kolem jen zapálit knot...

Pak v sobě svůj mír

Snad teprve cítí...

Přeju si modrý z nebe

A chci ho mít hned!

Přeju si vidět sebe

Jako celýho světa střed!

Plamenem prsty mihnou se,

Zvony bijí půl

Noci, v záři se rozplývá svět...

Kdy pyroman ožívá?

Když den se loučí, světla

Svic zářivá

Dostanou svůj díl...

Smůla, když knot nezbyl...

Odmítám modrý z nebe,

Odmítám náruč hvězd,

Stačí mi vnímat sebe,

Nechat plamenem se vést...

A když zvon bije půl

Noci, svět se rozzáří,

Nad oltářem plamen hrdě ční...

Kde je svět,

Když padne tma?!

Pod svícnem je největší...

Kde je svět,

Když vás slunce

Netěší?

Podmaněný dechem plamen

Vyhýbá se světlu, amen...

Podmaněn lehkým dechem,

Koncert diriguje vzduch,

Je to jak chůze mechem,

Je to vzrušující ruch...

Plamen odnáší žal,

Odnáší si s sebou stesk,

Na tváři zanechá jemný lesk...

=> Brainstorm - Digitally Bright <=

Svět je malá kulička,
ve který se neztratíš...
Jsem Tvoje víla sudička,
jednou mi to oplatíš...

Až slunce ztratí ten svůj jas,
můžu rozjasnit ho zas a zas...
Poslouchej, uslyšíš můj hlas...

Až Měsíc zářit přestane,
a to si piš, že stane se tak,
můžu zář mu přičarovat...

Voda se zvedne v korytech,
ucítíš na rtech můj svěží dech,
budu vítr, co rozhání déšť!

Až nebe zčerná na popel,
vzpomeň znova, kdo to takhle chtěl,
kde je slunce, když známe jen déšť?

Svět je jak míč kulatý,
všechny cesty vedou domů,
i nejsvatější přesvatý
žasne a říká si "u sta hromů!"...

Až slunce ztratí ten svůj jas...
"Můžu vyčarovat světlo v nás!"
Nenech nás, světe, napospas...

Až měsíc zářit přestane...
"Tohle nestane se, nestane..."
Tak nač ten polohlas?
Nač, osude, ten polohlas?

Když přijde bouře,
tak blesk nás mine,
když přijde nemoc,
zůstanem´silní...

Z obláčku kouře
signál se line,
když přijde déšť,

Tak utečem´...

=> Brainstorm - French Cartoon <=

Na chladnym pobřeží
postával sám,
moře měl rád
a lidí se bál...

Byl tady často
a poslouchal šum,
naslouchal moři
a živočichům...

V písku jen seděl
a radost z něj měl,
do dáli hleděl
a nerozuměl

Lidem a světu
a ruchu a času,
měl rád svůj osud
a slíbenou spásu...

Den přešel v noc
a on získal nad světem moc...

Zářící
maják mu domovem byl...
Nejednou
život už zachránil...

Svět, kde je svět?
Když maják zhasne,
tak zmizí ti hned!

Navždy
zmizí ti z obzoru svět
a nikdy...

nenajdeš cestu zpět!
Září do tmy a sám
majestát,
kdo ho tu rozsvěcí nám?

A tak noc co noc nám dál
pobřeží rozsvěcuje...
Zvláštní muž,
moře ho potřebuje...

aneb Ohrožený druh versus porcelánové panenky

- jeden z mých nejlepších gymnaziálních slohů, řekla bych ze septimy nebo z oktávy

Jak moc jsme vyspěli oproti lidem, kteří žili dřív? O kolik jsme se změnili a co máme společné? Naši předci a prapředci na nás zanechali následky, ať chceme nebo ne. Náš vzhled se mění, ale co naše vnitřní děje a pudy? Oni měli stejně jako my svoje povinnosti, které když nebyly splněny, vznikl z toho problém. A všechno tohle dodnes přetrvává.
     Tak třeba vztah. Obyčejný vztah mezi mužem a ženou. Žena byla odjakživa považována za bytost, která dává život dalším následovníkům rodu. Trávila dny v domácnosti tím, že se starala o děti a udržovala oheň. Vařila v kotlíku nad ohništěm, smejčila jeskyni větví, menší děti kojila, ty větší posílala sbírat lesní plody... Celý den se nezastavila, aby udělala něco pro sebe. Když se její muž vrátil unavený lovem, láskyplně mu naservírovala pokrm na předchůdce talíře a čekala na reakci (vzhledem k omezenému vývinu jazyků nebylo sdělení asi tak výstižné jako dnes). Muž do sebe naházel dlouze vařené jídlo, zapil ho vodou z potoka, chvíli se díval do ohně, načež se svalil do kouta jeskyně, kde brzy padl do hlubokého spánku (pokud zrovna nepracoval na tom, aby jeho rod nevyhynul). Není divu. Celý den se honil po lesích za zvěří, aby měla rodina co do úst.
     To, co měli na sobě, nějak neřešili. Neřešili vzhled svůj, ani svého oděvu, jenž se většinou skládal ze sporého kusu kůže ulovených, zabitých a snědených zvířátek.
     Zásadně všechno si sdělovali ústně. Nebyly telefony, nebyly počítače, v jeskyních nedisponovali dokonce ještě ani telegrafy a faxy... Ústní komunikace tedy nahrazovala všemožné výsledky dnešní vědy a věřte nebo ne, nic z toho jim nechybělo.
     Mozek ženy se vyvíjel odlišně než mozek muže. Můžeme si toho všimnout na srozumitelných a známých příkladech. Ženám se například hůř parkuje auto. Ale to jen proto, že kdysi poskakovaly po jeskyni a celé dny se staraly o oheň a děti. Muž ale potřeboval být vybaven téměř dokonalým smyslem pro prostor, muži tedy lépe vidí v prostoru. Naopak většina "hlav rodiny" nemá tolik vyvinutý komunikační smysl jako ženy.
     Při lovu potřebovala silnější polovička sílu a fyzickou zdatnost, kdežto dárkyně životů jsou od počátku křehčí, na děti se musí jemněji než na jelena, kterého se chystáme vmanévrovat na svůj talíř.
     Mužům se tuk ukládal hlavně na břiše, ženám na zadních partiích těla. A to proto, že muži nemohli mít silná stehna, jinak by nedohonili ani klidně pasoucí se srnu. Ženy se ale moc nepohybovaly, a proto jim ne zrovna štíhlounké dolní končetiny nevadily.
     Muži umí být od počátku drsní, ale taky jemní. Tak třeba když nám, ženám, dnes a denně svou velkou tlapou něžně odhrnují pramínek vlasů z čela a když jsou paf, jejich dotyky jsou pravým opakem surovosti, zachází s námi jako s porcelánovými panenkami.

Kolik se toho změnilo za desetitisíce, dokonce statisíce let? Ženy dnes běžně chodí do práce, i když jsou výjimky, které zůstávají samotářsky zamčené v panelákovém bytě jen proto, aby přichystaly dětem a manželovi snídani, oběd, svačinu a večeři. Změna! Kotlíky jsme dávno vyměnili za plynové sporáky, elektrické trouby, šlehače, mixéry, mikrovlnky, roboty... A vyhovuje nám to víc. Naše podlahy už delší dobu nejsou oblažovány větvemi, nýbrž košťaty, hadry, mopy a vysavači nejrůznějších velikostí, barev a druhů.
     Starosti s potravou jsme si rozdělili. Jsou to většinou ženy, které pro svou rodinku loví pečivo, máslo, salámy, čokolády a zmrzlinu v regálech nákupních center. Muži čekají na svou úlohu (v lepším případě) – dopravit "kořist" i s "lovkyní" domů – nejradši v autě na parkovišti. A vůbec to není tak vyčerpávající jako dřív.
     Ústní dorozumívání je kapitolkou samo pro sebe, jelikož většina žen jistě potvrdí, že muž přijde z práce, nasytí se, něco zabručí a potřebuje dobrou půlhodinu na nic nemyslet (třeba u toho tupě zírat na zprávy), protože to tak dělali naši předci (s ohněm). Když se pak rozpovídáme, je mrzutý, poněvadž neví, proč ho zatěžujeme ještě s našimi starostmi, když on má co dělat s těmi svými (které jsou pochopitelně o dost větší). Honí se přeci celý den za penězi, aby zabezpečil rodinu. Honí se tak, jako se všichni honili dřív. Honí se, aby měla rodina co do úst.
     Na vzhledu nám záleží. Modely staré rok nám přijdou hrozné, nemoderní a "pro zaostalé".Někteří z nás ale na nic takového nekoukají a nosí výhradně to, v čem se cítí dobře. Ale! Stavíme si vlasy na hlavách, nevoníme se a neholíme se, protože jsme punkeři, chodíme v černém a nosíme dlouhé zplihlé a mastné vlasy, protože nám v žilách koluje krev metalu, nebo mám tváře věčně hladké jako dětskou prdelku a barevné vlasy, protože jsme "diskofilní" jedinci... Někdy si tak říkám, jestli by nebylo lepší zabalit nás všechny do kusu kůže. Třeba by byl klid.
     Tuk se nám ukládá. A pořád stejně. Někomu víc, někomu méně. Dneska se tomu ale dá zabránit, protože i někteří muži mají po své náročné práci chuť na pohyb.
     Kdo je tady křehčí? Je statisticky dokázáno, že pokud muž ženě do telefonu řekne, že má čtyřicítky horečky a nejspíš brzy umře, pravděpodobně se nachladil a zítra bude vesele ťapkat do práce. Ženy nemoc většinou přecházejí, byť je jim sebehůř. A navíc – naši "lovci" propadají depresím mnohem častěji než my.
     Kromě toho, že na nás občas křičí jako smyslů zbavení a rvou si u toho z hlavy poslední náznaky vlasů, jsou chlapi docela normální a umí být i milí. Jsou jedinci, kteří nám rádi nosí těžké tašky, podrží nám dveře, pomohou nám a než usneme, hladí nás kdekoli, kde si přejeme, přičemž nám šeptají do oušek sladká slůvka. Sladká slůvka do oušek porcelánových panenek. Obávám se ale, že posledních pár řádků se týká velice ohroženého druhu, jenž se nachází na kritické hranici přežívání a totálního vyhynutí...

=> Nightwish - Sleeping Sun <=

"Kilometrů šedesát
do hodiny, šílíš snad?
Když řidítka se třesou Ty
se ani trochu nebojíš?"

Strach nesmíš přiznat nebo pád
nemine Tě a Ty rád
hlídáš tělo moje sám
před pádem...
Vždyť Tě znám...

Já vím, co mi skrýváš,
když takhle se díváš,
když jemně mě bereš
v náruč silnou svou...

Vím, mluvíš tiše,
když ortel už znáš,
osud se plní,
už jdou...

"Rychlost – prvotřídní hřích,
máš po mně či po někom z nich?
Kdy přijdeš na to, že Tě sám
jednoho dne neuhlídám..?"

Až ten den přijde, anděli můj,
já vím, oba nás přejde smích,
a naše jména na všech mších
prozpěvovat bude dav...

Já vím, co mi skrýváš,
když takhle se díváš,
když ruku mi dáváš
a hřeješ mou dlaň...

"Je zle, chyť se mě,
křídel drž se,
letíme..."

Já vím, co tím myslíš,
když dochází kyslík,
když krev teče z těla,
Ty zvedneš mě ze země...

Vím, je to dar,
ale proč´s mi ho dal?
Křídel Tvých se
chytám...

=> Nightwish - Phantom of the Opera <=

To bylo nebylo,
jen jeden den
klid našim srdcím vzal,
byl odepřen...

A z duše nevinný
stává se cár...

Víš, že stojím za Tebou
a budu vždy stát...

"Z nebe byl těžký pád,
to přiznávám...
A hlučný aparát
Ti Tvůj klid vzal...

Když pípal do ticha
ten rytmus svůj...

To hlídal srdce moje,
aby šlo...
A nestálo..."

Oči měl zavřené
a těžký dech
už navždy zůstane...
"V zelených zdech

došel jsem k závěru -
šance je pryč..."

A tak mi předal sílu,
abych šla...
A věřila
v anděla...

"To mládí prokletý
by mělo žít,
tak v rámci rovnováh..."
Chceš odejít ?!

Já boha prosila,
i osud náš!
"Spíš si važ krve svý,
co v žilách máš!"

=> Nightwish - For the Heart I Once Had <=

Nebe bylo čisté, bez mraků,
když ses na zem snesl sem k nám,
tiše jak anděl? Naopak,
celý kraj jsi zburcoval...

Poklidně plynoucí  den
s nebem čirým nad hlavou,
vyzval jsi mě k zběsilý hře,
pro oblohu modravou...

Pro Krista, pro boží pláč,
nejezdi a brzdu stlač!
Nejezdi, vždyť znamení
vidíš sám... je červený.

Po trávě krev se linula
a telefony vřískaly,
na chodbě čekám, poslání
dosud není jasný mi...

Z vysílačky se line hlas,
ale kdo mu rozumí?
Kéž by ten tón z přístroje
mohl bolest utlumit...

Andělská křídla a pláč,
na zemi tu klečím já!
Modlím se za rebela,
přijímám ho... anděla.

Shoda času, děje a míst,
následoval rychlý twist.

Pro Krista, pro boží pláč,
nejezdi a brzdu stlač!
A Cháron má hned práce dost,
mince v ústech za převoz...

=> Ich & Ich - Ich Fürchte Mich <=

Bojím se každýho rozhodnutí,
bojím se každýho nadechnutí
a představ všech mám právě tak dost,
chci Tě tu mít, chci Tě tu moc...

Nemluvím, protože slova nemám,
nemůžu spát, ač jsem unavená,
nemůžu jíst, protože nemám chuť,
a strach ve mně vztoupá jak v teploměru rtuť...

My dva jsme to,
v co chci jen dál věřit...
A moje přání stejný zůstává...

Chci vyměnit srdce!
Jen mít kousek Tvýho,
já Ti svoje dám...

Bojím se, vítr se v orkán mění,
svaly mé postihlo mírné chvění,
toužebné a láskyplné,
úmyslné? Neúmyslné...

Bojím se, nebe je zatažené,
bojím se, nebe je nekonečné
je tolik hvězd, které nás vedou dál,
je tolik hvězd a jediný sval

- srdce nám říká, co se ještě stane...
A čemu vyhnout se mám snad...
Kůže nám říká, odkud vítr vane,
chtěla bych se s Tebou smát...

Bojím se,
chybí smích,
nemůžu spát
a nemůžu jíst...

Bojím se, nebe je zatažené,
přijde bouřka? A pak klid...

=> Ich & Ich - Dämonen <=

Když přichází půlnoc
a když se chystám spát,
tak oni jdou...

Rozkročí se kolem
a s veškerým mým bolem
hrají hru...

A moje nahá duše
a moje nahá mysl
klesá níž...

A můj šestý smysl
mi vždycky,
vždycky špatně poradí...

Nemůžu jen tak říct,
že dobrou noc vám přeju,
nemůžu...

Noc po noci se vrací
a hrají se mnou
svou bezcitnou hru...

Svíce dohořívá,
a ani voda živá
nechrání...

Jen na krku křížek
hrdě plní
svoje poslání...

Nemůžu za démony v hlavě,
teď moudřejší je snad i hlava
Jana Křtitele...

Co je to za démony v hlavě,
co nutí mě vstát v noci
z mojí vlastní postele...

Donutí mě k oknu jít,
otevřít...

"Kdyby letěl anděl,
tak ať snadnou cestu
k tobě má..."

Nemyslím, že by anděl
snadnou cestu
potřeboval snad...

Nevadí mu zámky,
nevadí mu mříže,
řetězy...

Spíš se schoval kdesi
a mojí duši
vládnou démoni!

Nemůžu za démony v hlavě,
teď moudřejší je snad
i hlava Jana Křtitele...

Co je to za démony v hlavě,
co nutí mě vstát v noci
z mojí vlastní postele...

Vždyť mě nutí k oknu jít...
Vykročit...

"Udělej krok, dva...
tma temná tě zahalí,
a už bude jenom klid...

Ale za svou víru
v anděla zaplatit musíš,
tak teda plať,
tak teda plať!"

Nemůžu za démony v hlavě...
A nejednou mám pocit
hodný Zorra Mstitele...

Co je to za démony v hlavě,
co nutí mě vstát v noci
z mojí vlastní postele...

Donutí mě k oknu jít,
otevřít...

Co je to za démony v hlavě?
Vždyť mě nutí v noci vstát...
Pravdu znát...