Prvotřídní hřích (For L.T.W.)

27. červenec 2010 | 19.55 | rubrika: básničky a texty

=> Nightwish - Sleeping Sun <=

"Kilometrů šedesát
do hodiny, šílíš snad?
Když řidítka se třesou Ty
se ani trochu nebojíš?"

Strach nesmíš přiznat nebo pád
nemine Tě a Ty rád
hlídáš tělo moje sám
před pádem...
Vždyť Tě znám...

Já vím, co mi skrýváš,
když takhle se díváš,
když jemně mě bereš
v náruč silnou svou...

Vím, mluvíš tiše,
když ortel už znáš,
osud se plní,
už jdou...

"Rychlost – prvotřídní hřích,
máš po mně či po někom z nich?
Kdy přijdeš na to, že Tě sám
jednoho dne neuhlídám..?"

Až ten den přijde, anděli můj,
já vím, oba nás přejde smích,
a naše jména na všech mších
prozpěvovat bude dav...

Já vím, co mi skrýváš,
když takhle se díváš,
když ruku mi dáváš
a hřeješ mou dlaň...

"Je zle, chyť se mě,
křídel drž se,
letíme..."

Já vím, co tím myslíš,
když dochází kyslík,
když krev teče z těla,
Ty zvedneš mě ze země...

Vím, je to dar,
ale proč´s mi ho dal?
Křídel Tvých se
chytám...

žádné komentáře | přidat komentář

V rámci rovnováh (For L.T.W.)

26. červenec 2010 | 23.05 | rubrika: básničky a texty

=> Nightwish - Phantom of the Opera <=

To bylo nebylo,
jen jeden den
klid našim srdcím vzal,
byl odepřen...

A z duše nevinný
stává se cár...

Víš, že stojím za Tebou
a budu vždy stát...

"Z nebe byl těžký pád,
to přiznávám...
A hlučný aparát
Ti Tvůj klid vzal...

Když pípal do ticha
ten rytmus svůj...

To hlídal srdce moje,
aby šlo...
A nestálo..."

Oči měl zavřené
a těžký dech
už navždy zůstane...
"V zelených zdech

došel jsem k závěru -
šance je pryč..."

A tak mi předal sílu,
abych šla...
A věřila
v anděla...


"To mládí prokletý
by mělo žít,
tak v rámci rovnováh..."
Chceš odejít ?!

Já boha prosila,
i osud náš!
"Spíš si važ krve svý,
co v žilách máš!"

žádné komentáře | přidat komentář

Twist (For L.T.W. - 19.6. 2004)

19. červen 2010 | 10.54 | rubrika: básničky a texty

=> Nightwish - For the Heart I Once Had <=

Nebe bylo čisté, bez mraků,
když ses na zem snesl sem k nám,
tiše jak anděl? Naopak,
celý kraj jsi zburcoval...

Poklidně plynoucí  den
s nebem čirým nad hlavou,
vyzval jsi mě k zběsilý hře,
pro oblohu modravou...

Pro Krista, pro boží pláč,
nejezdi a brzdu stlač!
Nejezdi, vždyť znamení
vidíš sám... je červený.

Po trávě krev se linula
a telefony vřískaly,
na chodbě čekám, poslání
dosud není jasný mi...

Z vysílačky se line hlas,
ale kdo mu rozumí?
Kéž by ten tón z přístroje
mohl bolest utlumit...

Andělská křídla a pláč,
na zemi tu klečím já!
Modlím se za rebela,
přijímám ho... anděla.

Shoda času, děje a míst,
následoval rychlý twist.

Pro Krista, pro boží pláč,
nejezdi a brzdu stlač!
A Cháron má hned práce dost,
mince v ústech za převoz...

žádné komentáře | přidat komentář

Nebe je nekonečné (for my medvídek =))

9. červen 2010 | 20.58 | rubrika: básničky a texty

=> Ich & Ich - Ich Fürchte Mich <=

Bojím se každýho rozhodnutí,
bojím se každýho nadechnutí
a představ všech mám právě tak dost,
chci Tě tu mít, chci Tě tu moc...

Nemluvím, protože slova nemám,
nemůžu spát, ač jsem unavená,
nemůžu jíst, protože nemám chuť,
a strach ve mně vztoupá jak v teploměru rtuť...

My dva jsme to,
v co chci jen dál věřit...
A moje přání stejný zůstává...

Chci vyměnit srdce!
Jen mít kousek Tvýho,
já Ti svoje dám...

Bojím se, vítr se v orkán mění,
svaly mé postihlo mírné chvění,
toužebné a láskyplné,
úmyslné? Neúmyslné...

Bojím se, nebe je zatažené,
bojím se, nebe je nekonečné
je tolik hvězd, které nás vedou dál,
je tolik hvězd a jediný sval

- srdce nám říká, co se ještě stane...
A čemu vyhnout se mám snad...
Kůže nám říká, odkud vítr vane,
chtěla bych se s Tebou smát...

Bojím se,
chybí smích,
nemůžu spát
a nemůžu jíst...

Bojím se, nebe je zatažené,
přijde bouřka? A pak klid...

žádné komentáře | přidat komentář

Démoni

2. červen 2010 | 21.01 | rubrika: básničky a texty

=> Ich & Ich - Dämonen <=

Když přichází půlnoc
a když se chystám spát,
tak oni jdou...

Rozkročí se kolem
a s veškerým mým bolem
hrají hru...

A moje nahá duše
a moje nahá mysl
klesá níž...

A můj šestý smysl
mi vždycky,
vždycky špatně poradí...


Nemůžu jen tak říct,
že dobrou noc vám přeju,
nemůžu...

Noc po noci se vrací
a hrají se mnou
svou bezcitnou hru...

Svíce dohořívá,
a ani voda živá
nechrání...

Jen na krku křížek
hrdě plní
svoje poslání...

Nemůžu za démony v hlavě,
teď moudřejší je snad i hlava
Jana Křtitele...

Co je to za démony v hlavě,
co nutí mě vstát v noci
z mojí vlastní postele...

Donutí mě k oknu jít,
otevřít...

"Kdyby letěl anděl,
tak ať snadnou cestu
k tobě má..."

Nemyslím, že by anděl
snadnou cestu
potřeboval snad...

Nevadí mu zámky,
nevadí mu mříže,
řetězy...

Spíš se schoval kdesi
a mojí duši
vládnou démoni!

Nemůžu za démony v hlavě,
teď moudřejší je snad
i hlava Jana Křtitele...

Co je to za démony v hlavě,
co nutí mě vstát v noci
z mojí vlastní postele...

Vždyť mě nutí k oknu jít...
Vykročit...

"Udělej krok, dva...
tma temná tě zahalí,
a už bude jenom klid...

Ale za svou víru
v anděla zaplatit musíš,
tak teda plať,
tak teda plať!"

Nemůžu za démony v hlavě...
A nejednou mám pocit
hodný Zorra Mstitele...

Co je to za démony v hlavě,
co nutí mě vstát v noci
z mojí vlastní postele...

Donutí mě k oknu jít,
otevřít...

Co je to za démony v hlavě?
Vždyť mě nutí v noci vstát...
Pravdu znát...

žádné komentáře | přidat komentář

Převážně nevážně o rumu a Rumburku

25. květen 2010 | 17.53 | rubrika: próza

(Etymologická pověst na seminář onomastiky ... no líbila se =) )

Dovolte, abych vás na počátku této pověsti krátce provedla městem. Na samém severovýchodním okraji ční nad obcí majestátný Strážný vrch alias Stražák, jenž je opředen vážnou a neveselou válečnou historií – celý Rumburk byl za válek ze Strážného vrchu téměř nepřetržitě hlídán, a proto se pne zrovna tak hrdě. Je hrdý na svou dávnou nejen válečnou úlohu. Na jedné jeho straně stojí pravoslavný kostel a najdeme tu křížovou cestu. Na druhém konci rozlehlého kopce jsou desítky vil převážně německého původu, hojně obývané bohatšími občany.
    Cestou k náměstí (směrem na jih) míjíme několik vysokých typických panelových domů, chloubu velkolepého socialistického realismu a ve své době moderního architektonického stylu. Náměstí samotné není velké, o to víc na něm ale vynikne morový sloup se sochami svatých, na severní straně náměstí je historiky obdivované podloubí. Z náměstí na západ vede skromná pěší zóna a pojí ho s hlavní třídou celého města – ulicí Komenského, na které se kromě světoznámého Bytexu dme pýchou nejsevernější (a kdo ví proč i nejmrazivější) gymnázium v naší zemi. Na Komenského ulici navazuje na nejdůležitější křižovatce Třída 9.května (netřeba komentovat). A nemohu nezmínit světoznámou Loretu.

Co se historie týče, nejvýznamnějším momentem byla Rumburská vzpoura v roce 1918, která ukázala vládě rakousko-uherské monarchie, že se armáda počíná hroutit a rozpadat zevnitř i bez vnějšího přičinění. Vojákům se prostě nechtělo válčit. A dali by si rum.

Ale proč je toto skvostné bohumilé místo nazýváno Rumburkem? RUM – BURKEM ?

Městečko dlouho, opravdu dlouho, po celá staletí, nemělo název. Nikdo se nikdy s nikým neshodl, po kom nebo po čem ho pojmenovat a kdo nebo co bylo tak významné, aby bylo navždy zachováno ve jménu města. V 19.století tu ve vile na již zmíněném Stražáku žil pan Ronenberch. Pamětník, zachovalý sedmdesátník s prošedivělou kšticí a velkýma modrýma očima. Přestože byl trošku nešika a malinko blázen, lidé ho formálně uznávali za veleváženého občana, pana továrníka, i když občas býval dobrý akorát tak k posměšku místních. Kromě své továrny na výrobu cukru měl ještě jednoho velkého koníčka – rád míchal všelijaké lektvary. A protože byl hrozná držgrešle, dlouho předlouho si lámal hlavu s tím, jak využít to množství odpadu, které vzniká při výrobě takového poctivého cukru.
     Ale vraťme se k tomu, proč byl pan Ronenberch občas k poměšku místních. Jak si tak ve svém volnu míchal lektvary, čas od času přišel ze své laboratoře za manželkou, zda by byla tak moc laskava a ošetřila mu odřené uši, popálené prsty, tlakem téměř vystřelené oko, nebo aby mu umyla očouzené čelo a zašila výbušnou kapalinou roztržený pracovní plášť.
     Bylo to tenkrát před revolucí, co se to stalo. Pan Ronenberch večer nepřišel do ložnice, což jeho paní nejprve mírně a později trochu více zneklidnilo. Vstala, zahalila se do županu, vklouzla do pantoflíčků a dala se na dlouhou cestu továrníkovou vilou až do laboratoře, kam měla jinak přísný zákaz. Opatrně zaklepala na těžké dřevěné dveře s ohromnou železnou klikou a když se nic neozývalo, vstoupila sama bez manželova svolení. Příšerně se vyděsila, když našla svého muže ležícího na zemi pod pracovním stolem. Jen co ho přivedla k vědomí, nabídl jí ochutnat tu hnědavou kapalinu ve zkumavce. A čekal, až se i ona vymaní ze spárů bezvědomí.
     Kapalina byla tuze dobrá, vynikající. Jen jí evidentně něco scházelo a něco v ní přebývalo. Pan Ronenberch měl tedy další životní cíl – zjistit, o co kapalinu obohatit a čeho ubrat. I s tím si lámal hlavu, a to skoro rok. Až ho napadla destilace, proces, jenž byl v té době dost v módě, na kterou náš hrdina vždycky rád dal. A tak vydestiloval první zkumavku, dvě, tři ... A když ochutnal, jeho srdce zaplesalo (játra zaplesala později). Stále to ale nebylo ono a moudrý stařík už nevěděl, co si počít. Zval obyvatele městečka k sobě do laboratoře, aby ochutnali, aby poradili... Trvalo to nějaký ten měsíc, než na to Ronenberch kápnul! Koncentrace! A báječný mok byl na světě. Přišel na svět, když jeho vynálezce podruhé za svůj život nedorazil večer do ložnice. Už od rána mu nebylo moc dobře, měl v ložnici raději zůstat celý den. Paní Ronenberchová už se tolik neděsila, protože věděla, že její drahý muž nevyrábí žádnou vysoce reaktivní směs, a tak s klidem na duši zamířila v županu a pantoflíčkách dolů po schodech do laboratoře, kde svého manžela opět našla na zemi, pod stolem, tentokrát při vědomí, ale takřka namol. Na jeho posunek, aby se sama obsloužila z nablýskané zkumavky, nejprve nereagovala příliš nadšeně, ale nakonec ochutnala. Jednu, druhou, třetí...

Od té doby, kdy se tento úctyhodný mok dostal na veřejnost, se stařičkému pánovi už nikdo nikdy nezasmál a všichni se před ním klaněli. On byl přece vynálezcem Rychlé Univerzální Medicíny, která ho onoho dne, kdy mu nebylo dobře, tolik pomohla, aby na své zdravotní trápení zapomněl. Výroba tekutiny, která byla panem Ronenberchem oficiálně nazvaná RUM, se přesunula do místní továrny, jelikož prosperovala víc než cukr. A tento počin, výroba tak lahodného pití, už byl tím pravým námětem, jak pojmenovat město na severu země české. Rumové město. Město Rumu. Rumburk.

V roce 2003 došlo kvůli předpisům Evropské unie k nucenému přejmenování v Čechách vyráběného rumu na tuzemský rum neboli tuzemák, načež chtěli i rumburští přejmenovat své město na Tuzemburk. To ovšem sama Evropská unie striktně zakázala. Život v Rumburku však plyne poklidně dál...   

žádné komentáře | přidat komentář

Pozdrav do minulosti

22. květen 2010 | 20.52 | rubrika: básničky a texty

=> Savage Garden - Carry on Dancing <=

Mnohokrát
vzpomínáš na souznění...
A kolikrát
čas vzpomínky ve sny promění...

Plachta vítr nabírá,
střepy v kůži fakíra...


minulost barvitá září
a pár slz
pláč nevytváří...

Mám
vzpomínky, vzpomínky matný...
A osud,
ten není zvratný...

Prošli jsme
očistcem a co dál?
Nápad máš?
Teď z balíčku karet nesnímáš...

Teď se musíš
Smát...

Vzpomínkám
ukrytým v hlavě,
kterým rád
podlehneš hravě...

Máš
Vzpomínky
s kamennou tváří,
dokážou
jen svoje stáří...

Prošli jsme
očistcem a co ráj?
Přijde ráj?
Pravidlo zní buď plať, nebo hraj...

Pozdrav svoji minulost,
bylo jí už právě tak dost!

Mám
za sebou minulost zrádnou,
barvitou,
vzpomínky vládnou...

Mám
napnutou plachtu už dávno,
k odplutí
stačí jen mávnout...

Mám
odvahu točit se tváří,
vždyť pár slz
pláč nevytváří...

Mám
vzpomínky, vzpomínky matný
a osud,
ten není zvratný...

žádné komentáře | přidat komentář

Nach Dresden (For L.T.W.)

19. květen 2010 | 21.37 | rubrika: básničky a texty

=> Michael Von Der Heide - Il pleut de l´or <=

Za horizont,
až za obzor
vytratím se
a žádný dozor

nezabrání
duši mojí
jít, kam chce jít
a být, kde chce být!

A slyším pak:
"Slečno, tak tohle je váš vlak."
Tak nestůj a běž!
Už nebudeme na přítěž,
pojedu sama v dál,
vím, že tam čekáš sám...
Na tenhle vlak...

Až uvidím věž,
Ty spatříš zář,
nestůj a rychle běž,
to už jsem já!

To na hranicích
jsem přesedla.

Bylo to tak...
To zrovna stál tam správný vlak,
Nach Dresden jet,
nach Dresden a už nicht mehr zpět...

A tím, že mrtev jsi,
nic se nemění.

Třeba nejsi,
je krásné být naivní,
můj anděli...

Bude mi líp
v zázračnym dni,
dva bezvěrci
se shledají...

Nestůj a běž,
nach Dresden jeď
a v náš cíl věř!

Nach Dresden jet
A nenajít už cesty zpět...
"Váš vlak, kolej druhá, tam!"
Pro mě jsi bůh sám...

A ačkoli muž,
tak jenom objímáš...

Nach Dresden, hned!

žádné komentáře | přidat komentář

Správnou polohu !

14. květen 2010 | 21.38 | rubrika: básničky a texty

=> Polarkreis 18 - The Colour of Snow <=

Až přijde noc,

nepřijde tma,

Budu tam správně.

Budu to já,

Kdo uvidí zářit

Oblohu,

Zvolit jen správnou

polohu!


Znova! Ještě!

Zpátky na břeh!

Krásná polární zář

Mi osvítila tvář,

Kdo chtěl by zpět,

Když celý svět

mu leží u nohou?

Kdo by chtěl zpátky?


Opouštím stát,

Neopouštím Zem,

Přesto jsem v ráji.

V ráji jsem!

Chlad je tak krásný,

Chlad má spád...

A sever drsný

Snad každý rád

Mít musí...

Znova! Ještě!

Zpátky k moři!

Sen tolikrát se zdál,

Až nakonec se stal,

Teď chci tam zpět,

Teď chci ten svět!

Chlad drsný pod kůží

Zase cítit...

Musíš v to věřit!

Když Ti polární zář

Protne kalendář,

Když slunce má

Sílu hřát

I přes chladnou noc...

Pak věřil jsi správně.

žádné komentáře | přidat komentář

Před branami (tak trochu pro L.T.W.)

11. květen 2010 | 21.28 | rubrika: básničky a texty

=> Dima Koldun - Angiel Mieczty <=

Na křídlech věčnosti,
na vahách soudců všech,
letíme, nebe
nám dávno nestačí...

Propasti s lehkostí přemostím,
po strmých zdech
lezu, držím se
a nepustím...

Na vrchol slabosti
sáhnem´si dnes...
A realita s osudem
svůj ples

Plně si užívá
a už mění dres,
pot jí stéká
po čele, už víš?

Pak staneme
před branami
i my,
s našimi ranami...

Tak dojde na nás spíš,
čím dřív, tím líp!

Tak půjdeme...
Tak žádejme,
co náleží nám
ze srdce...

Kdy na nás dojde, víš?
Ani netušíš?

Hasíme oheň,
hasíme žár,
mosty spálil,
svou práci vykonal...

Po proudu pouštíme
loďky svých životů,
je konec despotům,
je konec lžím...

Pak staneme
před branami
i my
s našimi ranami...

Na tváři úsměv mám,
a v srdci žal...

Pak staneme
před branami
i my,
kteří jsme mukami

si prošli...
Bude líp?
Chci Jeho slib!

Tak staneme
před branami
i my,
s našimi ranami...

A potom bude ráj,
to není báj!

žádné komentáře | přidat komentář