Pyroman

28. srpen 2010 | 23.32 | rubrika: básničky a texty

=> Nightwish - I Wish I Had an Angel <=

Večer zapálím svíci...

Čas jako by chvíli stál,

V plamenech nechť shoří všechen žal!

Diví se mi někdo snad?

Pyroman má v očích ostří a hrot.

Diví se mi někdo z vás?

Na všech svících kolem jen zapálit knot...

Pak v sobě svůj mír

Snad teprve cítí...

Přeju si modrý z nebe

A chci ho mít hned!

Přeju si vidět sebe

Jako celýho světa střed!

Plamenem prsty mihnou se,

Zvony bijí půl

Noci, v záři se rozplývá svět...

Kdy pyroman ožívá?

Když den se loučí, světla

Svic zářivá

Dostanou svůj díl...

Smůla, když knot nezbyl...

Odmítám modrý z nebe,

Odmítám náruč hvězd,

Stačí mi vnímat sebe,

Nechat plamenem se vést...

A když zvon bije půl

Noci, svět se rozzáří,

Nad oltářem plamen hrdě ční...

Kde je svět,

Když padne tma?!

Pod svícnem je největší...

Kde je svět,

Když vás slunce

Netěší?

Podmaněný dechem plamen

Vyhýbá se světlu, amen...

Podmaněn lehkým dechem,

Koncert diriguje vzduch,

Je to jak chůze mechem,

Je to vzrušující ruch...

Plamen odnáší žal,

Odnáší si s sebou stesk,

Na tváři zanechá jemný lesk...

žádné komentáře | přidat komentář

Polohlas

17. srpen 2010 | 22.54 | rubrika: básničky a texty

=> Brainstorm - Digitally Bright <=

Svět je malá kulička,
ve který se neztratíš...
Jsem Tvoje víla sudička,
jednou mi to oplatíš...

Až slunce ztratí ten svůj jas,
můžu rozjasnit ho zas a zas...
Poslouchej, uslyšíš můj hlas...

Až Měsíc zářit přestane,
a to si piš, že stane se tak,
můžu zář mu přičarovat...

Voda se zvedne v korytech,
ucítíš na rtech můj svěží dech,
budu vítr, co rozhání déšť!

Až nebe zčerná na popel,
vzpomeň znova, kdo to takhle chtěl,
kde je slunce, když známe jen déšť?

Svět je jak míč kulatý,
všechny cesty vedou domů,
i nejsvatější přesvatý
žasne a říká si "u sta hromů!"...

Až slunce ztratí ten svůj jas...
"Můžu vyčarovat světlo v nás!"
Nenech nás, světe, napospas...

Až měsíc zářit přestane...
"Tohle nestane se, nestane..."
Tak nač ten polohlas?
Nač, osude, ten polohlas?

Když přijde bouře,
tak blesk nás mine,
když přijde nemoc,
zůstanem´silní...

Z obláčku kouře
signál se line,
když přijde déšť,

Tak utečem´...

žádné komentáře | přidat komentář

Maják

17. srpen 2010 | 22.22 | rubrika: básničky a texty

=> Brainstorm - French Cartoon <=

Na chladnym pobřeží
postával sám,
moře měl rád
a lidí se bál...

Byl tady často
a poslouchal šum,
naslouchal moři
a živočichům...

V písku jen seděl
a radost z něj měl,
do dáli hleděl
a nerozuměl

Lidem a světu
a ruchu a času,
měl rád svůj osud
a slíbenou spásu...

Den přešel v noc
a on získal nad světem moc...

Zářící
maják mu domovem byl...
Nejednou
život už zachránil...

Svět, kde je svět?
Když maják zhasne,
tak zmizí ti hned!

Navždy
zmizí ti z obzoru svět
a nikdy...

nenajdeš cestu zpět!
Září do tmy a sám
majestát,
kdo ho tu rozsvěcí nám?

A tak noc co noc nám dál
pobřeží rozsvěcuje...
Zvláštní muž,
moře ho potřebuje...

žádné komentáře | přidat komentář

Pokrok

11. srpen 2010 | 19.36 | rubrika: próza

aneb Ohrožený druh versus porcelánové panenky

- jeden z mých nejlepších gymnaziálních slohů, řekla bych ze septimy nebo z oktávy

Jak moc jsme vyspěli oproti lidem, kteří žili dřív? O kolik jsme se změnili a co máme společné? Naši předci a prapředci na nás zanechali následky, ať chceme nebo ne. Náš vzhled se mění, ale co naše vnitřní děje a pudy? Oni měli stejně jako my svoje povinnosti, které když nebyly splněny, vznikl z toho problém. A všechno tohle dodnes přetrvává.
     Tak třeba vztah. Obyčejný vztah mezi mužem a ženou. Žena byla odjakživa považována za bytost, která dává život dalším následovníkům rodu. Trávila dny v domácnosti tím, že se starala o děti a udržovala oheň. Vařila v kotlíku nad ohništěm, smejčila jeskyni větví, menší děti kojila, ty větší posílala sbírat lesní plody... Celý den se nezastavila, aby udělala něco pro sebe. Když se její muž vrátil unavený lovem, láskyplně mu naservírovala pokrm na předchůdce talíře a čekala na reakci (vzhledem k omezenému vývinu jazyků nebylo sdělení asi tak výstižné jako dnes). Muž do sebe naházel dlouze vařené jídlo, zapil ho vodou z potoka, chvíli se díval do ohně, načež se svalil do kouta jeskyně, kde brzy padl do hlubokého spánku (pokud zrovna nepracoval na tom, aby jeho rod nevyhynul). Není divu. Celý den se honil po lesích za zvěří, aby měla rodina co do úst.
     To, co měli na sobě, nějak neřešili. Neřešili vzhled svůj, ani svého oděvu, jenž se většinou skládal ze sporého kusu kůže ulovených, zabitých a snědených zvířátek.
     Zásadně všechno si sdělovali ústně. Nebyly telefony, nebyly počítače, v jeskyních nedisponovali dokonce ještě ani telegrafy a faxy... Ústní komunikace tedy nahrazovala všemožné výsledky dnešní vědy a věřte nebo ne, nic z toho jim nechybělo.
     Mozek ženy se vyvíjel odlišně než mozek muže. Můžeme si toho všimnout na srozumitelných a známých příkladech. Ženám se například hůř parkuje auto. Ale to jen proto, že kdysi poskakovaly po jeskyni a celé dny se staraly o oheň a děti. Muž ale potřeboval být vybaven téměř dokonalým smyslem pro prostor, muži tedy lépe vidí v prostoru. Naopak většina "hlav rodiny" nemá tolik vyvinutý komunikační smysl jako ženy.
     Při lovu potřebovala silnější polovička sílu a fyzickou zdatnost, kdežto dárkyně životů jsou od počátku křehčí, na děti se musí jemněji než na jelena, kterého se chystáme vmanévrovat na svůj talíř.
     Mužům se tuk ukládal hlavně na břiše, ženám na zadních partiích těla. A to proto, že muži nemohli mít silná stehna, jinak by nedohonili ani klidně pasoucí se srnu. Ženy se ale moc nepohybovaly, a proto jim ne zrovna štíhlounké dolní končetiny nevadily.
     Muži umí být od počátku drsní, ale taky jemní. Tak třeba když nám, ženám, dnes a denně svou velkou tlapou něžně odhrnují pramínek vlasů z čela a když jsou paf, jejich dotyky jsou pravým opakem surovosti, zachází s námi jako s porcelánovými panenkami.

Kolik se toho změnilo za desetitisíce, dokonce statisíce let? Ženy dnes běžně chodí do práce, i když jsou výjimky, které zůstávají samotářsky zamčené v panelákovém bytě jen proto, aby přichystaly dětem a manželovi snídani, oběd, svačinu a večeři. Změna! Kotlíky jsme dávno vyměnili za plynové sporáky, elektrické trouby, šlehače, mixéry, mikrovlnky, roboty... A vyhovuje nám to víc. Naše podlahy už delší dobu nejsou oblažovány větvemi, nýbrž košťaty, hadry, mopy a vysavači nejrůznějších velikostí, barev a druhů.
     Starosti s potravou jsme si rozdělili. Jsou to většinou ženy, které pro svou rodinku loví pečivo, máslo, salámy, čokolády a zmrzlinu v regálech nákupních center. Muži čekají na svou úlohu (v lepším případě) – dopravit "kořist" i s "lovkyní" domů – nejradši v autě na parkovišti. A vůbec to není tak vyčerpávající jako dřív.
     Ústní dorozumívání je kapitolkou samo pro sebe, jelikož většina žen jistě potvrdí, že muž přijde z práce, nasytí se, něco zabručí a potřebuje dobrou půlhodinu na nic nemyslet (třeba u toho tupě zírat na zprávy), protože to tak dělali naši předci (s ohněm). Když se pak rozpovídáme, je mrzutý, poněvadž neví, proč ho zatěžujeme ještě s našimi starostmi, když on má co dělat s těmi svými (které jsou pochopitelně o dost větší). Honí se přeci celý den za penězi, aby zabezpečil rodinu. Honí se tak, jako se všichni honili dřív. Honí se, aby měla rodina co do úst.
     Na vzhledu nám záleží. Modely staré rok nám přijdou hrozné, nemoderní a "pro zaostalé".Někteří z nás ale na nic takového nekoukají a nosí výhradně to, v čem se cítí dobře. Ale! Stavíme si vlasy na hlavách, nevoníme se a neholíme se, protože jsme punkeři, chodíme v černém a nosíme dlouhé zplihlé a mastné vlasy, protože nám v žilách koluje krev metalu, nebo mám tváře věčně hladké jako dětskou prdelku a barevné vlasy, protože jsme "diskofilní" jedinci... Někdy si tak říkám, jestli by nebylo lepší zabalit nás všechny do kusu kůže. Třeba by byl klid.
     Tuk se nám ukládá. A pořád stejně. Někomu víc, někomu méně. Dneska se tomu ale dá zabránit, protože i někteří muži mají po své náročné práci chuť na pohyb.
     Kdo je tady křehčí? Je statisticky dokázáno, že pokud muž ženě do telefonu řekne, že má čtyřicítky horečky a nejspíš brzy umře, pravděpodobně se nachladil a zítra bude vesele ťapkat do práce. Ženy nemoc většinou přecházejí, byť je jim sebehůř. A navíc – naši "lovci" propadají depresím mnohem častěji než my.
     Kromě toho, že na nás občas křičí jako smyslů zbavení a rvou si u toho z hlavy poslední náznaky vlasů, jsou chlapi docela normální a umí být i milí. Jsou jedinci, kteří nám rádi nosí těžké tašky, podrží nám dveře, pomohou nám a než usneme, hladí nás kdekoli, kde si přejeme, přičemž nám šeptají do oušek sladká slůvka. Sladká slůvka do oušek porcelánových panenek. Obávám se ale, že posledních pár řádků se týká velice ohroženého druhu, jenž se nachází na kritické hranici přežívání a totálního vyhynutí...

žádné komentáře | přidat komentář

Prvotřídní hřích (For L.T.W.)

27. červenec 2010 | 19.55 | rubrika: básničky a texty

=> Nightwish - Sleeping Sun <=

"Kilometrů šedesát
do hodiny, šílíš snad?
Když řidítka se třesou Ty
se ani trochu nebojíš?"

Strach nesmíš přiznat nebo pád
nemine Tě a Ty rád
hlídáš tělo moje sám
před pádem...
Vždyť Tě znám...

Já vím, co mi skrýváš,
když takhle se díváš,
když jemně mě bereš
v náruč silnou svou...

Vím, mluvíš tiše,
když ortel už znáš,
osud se plní,
už jdou...

"Rychlost – prvotřídní hřích,
máš po mně či po někom z nich?
Kdy přijdeš na to, že Tě sám
jednoho dne neuhlídám..?"

Až ten den přijde, anděli můj,
já vím, oba nás přejde smích,
a naše jména na všech mších
prozpěvovat bude dav...

Já vím, co mi skrýváš,
když takhle se díváš,
když ruku mi dáváš
a hřeješ mou dlaň...

"Je zle, chyť se mě,
křídel drž se,
letíme..."

Já vím, co tím myslíš,
když dochází kyslík,
když krev teče z těla,
Ty zvedneš mě ze země...

Vím, je to dar,
ale proč´s mi ho dal?
Křídel Tvých se
chytám...

žádné komentáře | přidat komentář

V rámci rovnováh (For L.T.W.)

26. červenec 2010 | 23.05 | rubrika: básničky a texty

=> Nightwish - Phantom of the Opera <=

To bylo nebylo,
jen jeden den
klid našim srdcím vzal,
byl odepřen...

A z duše nevinný
stává se cár...

Víš, že stojím za Tebou
a budu vždy stát...

"Z nebe byl těžký pád,
to přiznávám...
A hlučný aparát
Ti Tvůj klid vzal...

Když pípal do ticha
ten rytmus svůj...

To hlídal srdce moje,
aby šlo...
A nestálo..."

Oči měl zavřené
a těžký dech
už navždy zůstane...
"V zelených zdech

došel jsem k závěru -
šance je pryč..."

A tak mi předal sílu,
abych šla...
A věřila
v anděla...


"To mládí prokletý
by mělo žít,
tak v rámci rovnováh..."
Chceš odejít ?!

Já boha prosila,
i osud náš!
"Spíš si važ krve svý,
co v žilách máš!"

žádné komentáře | přidat komentář

Twist (For L.T.W. - 19.6. 2004)

19. červen 2010 | 10.54 | rubrika: básničky a texty

=> Nightwish - For the Heart I Once Had <=

Nebe bylo čisté, bez mraků,
když ses na zem snesl sem k nám,
tiše jak anděl? Naopak,
celý kraj jsi zburcoval...

Poklidně plynoucí  den
s nebem čirým nad hlavou,
vyzval jsi mě k zběsilý hře,
pro oblohu modravou...

Pro Krista, pro boží pláč,
nejezdi a brzdu stlač!
Nejezdi, vždyť znamení
vidíš sám... je červený.

Po trávě krev se linula
a telefony vřískaly,
na chodbě čekám, poslání
dosud není jasný mi...

Z vysílačky se line hlas,
ale kdo mu rozumí?
Kéž by ten tón z přístroje
mohl bolest utlumit...

Andělská křídla a pláč,
na zemi tu klečím já!
Modlím se za rebela,
přijímám ho... anděla.

Shoda času, děje a míst,
následoval rychlý twist.

Pro Krista, pro boží pláč,
nejezdi a brzdu stlač!
A Cháron má hned práce dost,
mince v ústech za převoz...

žádné komentáře | přidat komentář

Nebe je nekonečné (for my medvídek =))

9. červen 2010 | 20.58 | rubrika: básničky a texty

=> Ich & Ich - Ich Fürchte Mich <=

Bojím se každýho rozhodnutí,
bojím se každýho nadechnutí
a představ všech mám právě tak dost,
chci Tě tu mít, chci Tě tu moc...

Nemluvím, protože slova nemám,
nemůžu spát, ač jsem unavená,
nemůžu jíst, protože nemám chuť,
a strach ve mně vztoupá jak v teploměru rtuť...

My dva jsme to,
v co chci jen dál věřit...
A moje přání stejný zůstává...

Chci vyměnit srdce!
Jen mít kousek Tvýho,
já Ti svoje dám...

Bojím se, vítr se v orkán mění,
svaly mé postihlo mírné chvění,
toužebné a láskyplné,
úmyslné? Neúmyslné...

Bojím se, nebe je zatažené,
bojím se, nebe je nekonečné
je tolik hvězd, které nás vedou dál,
je tolik hvězd a jediný sval

- srdce nám říká, co se ještě stane...
A čemu vyhnout se mám snad...
Kůže nám říká, odkud vítr vane,
chtěla bych se s Tebou smát...

Bojím se,
chybí smích,
nemůžu spát
a nemůžu jíst...

Bojím se, nebe je zatažené,
přijde bouřka? A pak klid...

žádné komentáře | přidat komentář

Démoni

2. červen 2010 | 21.01 | rubrika: básničky a texty

=> Ich & Ich - Dämonen <=

Když přichází půlnoc
a když se chystám spát,
tak oni jdou...

Rozkročí se kolem
a s veškerým mým bolem
hrají hru...

A moje nahá duše
a moje nahá mysl
klesá níž...

A můj šestý smysl
mi vždycky,
vždycky špatně poradí...


Nemůžu jen tak říct,
že dobrou noc vám přeju,
nemůžu...

Noc po noci se vrací
a hrají se mnou
svou bezcitnou hru...

Svíce dohořívá,
a ani voda živá
nechrání...

Jen na krku křížek
hrdě plní
svoje poslání...

Nemůžu za démony v hlavě,
teď moudřejší je snad i hlava
Jana Křtitele...

Co je to za démony v hlavě,
co nutí mě vstát v noci
z mojí vlastní postele...

Donutí mě k oknu jít,
otevřít...

"Kdyby letěl anděl,
tak ať snadnou cestu
k tobě má..."

Nemyslím, že by anděl
snadnou cestu
potřeboval snad...

Nevadí mu zámky,
nevadí mu mříže,
řetězy...

Spíš se schoval kdesi
a mojí duši
vládnou démoni!

Nemůžu za démony v hlavě,
teď moudřejší je snad
i hlava Jana Křtitele...

Co je to za démony v hlavě,
co nutí mě vstát v noci
z mojí vlastní postele...

Vždyť mě nutí k oknu jít...
Vykročit...

"Udělej krok, dva...
tma temná tě zahalí,
a už bude jenom klid...

Ale za svou víru
v anděla zaplatit musíš,
tak teda plať,
tak teda plať!"

Nemůžu za démony v hlavě...
A nejednou mám pocit
hodný Zorra Mstitele...

Co je to za démony v hlavě,
co nutí mě vstát v noci
z mojí vlastní postele...

Donutí mě k oknu jít,
otevřít...

Co je to za démony v hlavě?
Vždyť mě nutí v noci vstát...
Pravdu znát...

žádné komentáře | přidat komentář

Převážně nevážně o rumu a Rumburku

25. květen 2010 | 17.53 | rubrika: próza

(Etymologická pověst na seminář onomastiky ... no líbila se =) )

Dovolte, abych vás na počátku této pověsti krátce provedla městem. Na samém severovýchodním okraji ční nad obcí majestátný Strážný vrch alias Stražák, jenž je opředen vážnou a neveselou válečnou historií – celý Rumburk byl za válek ze Strážného vrchu téměř nepřetržitě hlídán, a proto se pne zrovna tak hrdě. Je hrdý na svou dávnou nejen válečnou úlohu. Na jedné jeho straně stojí pravoslavný kostel a najdeme tu křížovou cestu. Na druhém konci rozlehlého kopce jsou desítky vil převážně německého původu, hojně obývané bohatšími občany.
    Cestou k náměstí (směrem na jih) míjíme několik vysokých typických panelových domů, chloubu velkolepého socialistického realismu a ve své době moderního architektonického stylu. Náměstí samotné není velké, o to víc na něm ale vynikne morový sloup se sochami svatých, na severní straně náměstí je historiky obdivované podloubí. Z náměstí na západ vede skromná pěší zóna a pojí ho s hlavní třídou celého města – ulicí Komenského, na které se kromě světoznámého Bytexu dme pýchou nejsevernější (a kdo ví proč i nejmrazivější) gymnázium v naší zemi. Na Komenského ulici navazuje na nejdůležitější křižovatce Třída 9.května (netřeba komentovat). A nemohu nezmínit světoznámou Loretu.

Co se historie týče, nejvýznamnějším momentem byla Rumburská vzpoura v roce 1918, která ukázala vládě rakousko-uherské monarchie, že se armáda počíná hroutit a rozpadat zevnitř i bez vnějšího přičinění. Vojákům se prostě nechtělo válčit. A dali by si rum.

Ale proč je toto skvostné bohumilé místo nazýváno Rumburkem? RUM – BURKEM ?

Městečko dlouho, opravdu dlouho, po celá staletí, nemělo název. Nikdo se nikdy s nikým neshodl, po kom nebo po čem ho pojmenovat a kdo nebo co bylo tak významné, aby bylo navždy zachováno ve jménu města. V 19.století tu ve vile na již zmíněném Stražáku žil pan Ronenberch. Pamětník, zachovalý sedmdesátník s prošedivělou kšticí a velkýma modrýma očima. Přestože byl trošku nešika a malinko blázen, lidé ho formálně uznávali za veleváženého občana, pana továrníka, i když občas býval dobrý akorát tak k posměšku místních. Kromě své továrny na výrobu cukru měl ještě jednoho velkého koníčka – rád míchal všelijaké lektvary. A protože byl hrozná držgrešle, dlouho předlouho si lámal hlavu s tím, jak využít to množství odpadu, které vzniká při výrobě takového poctivého cukru.
     Ale vraťme se k tomu, proč byl pan Ronenberch občas k poměšku místních. Jak si tak ve svém volnu míchal lektvary, čas od času přišel ze své laboratoře za manželkou, zda by byla tak moc laskava a ošetřila mu odřené uši, popálené prsty, tlakem téměř vystřelené oko, nebo aby mu umyla očouzené čelo a zašila výbušnou kapalinou roztržený pracovní plášť.
     Bylo to tenkrát před revolucí, co se to stalo. Pan Ronenberch večer nepřišel do ložnice, což jeho paní nejprve mírně a později trochu více zneklidnilo. Vstala, zahalila se do županu, vklouzla do pantoflíčků a dala se na dlouhou cestu továrníkovou vilou až do laboratoře, kam měla jinak přísný zákaz. Opatrně zaklepala na těžké dřevěné dveře s ohromnou železnou klikou a když se nic neozývalo, vstoupila sama bez manželova svolení. Příšerně se vyděsila, když našla svého muže ležícího na zemi pod pracovním stolem. Jen co ho přivedla k vědomí, nabídl jí ochutnat tu hnědavou kapalinu ve zkumavce. A čekal, až se i ona vymaní ze spárů bezvědomí.
     Kapalina byla tuze dobrá, vynikající. Jen jí evidentně něco scházelo a něco v ní přebývalo. Pan Ronenberch měl tedy další životní cíl – zjistit, o co kapalinu obohatit a čeho ubrat. I s tím si lámal hlavu, a to skoro rok. Až ho napadla destilace, proces, jenž byl v té době dost v módě, na kterou náš hrdina vždycky rád dal. A tak vydestiloval první zkumavku, dvě, tři ... A když ochutnal, jeho srdce zaplesalo (játra zaplesala později). Stále to ale nebylo ono a moudrý stařík už nevěděl, co si počít. Zval obyvatele městečka k sobě do laboratoře, aby ochutnali, aby poradili... Trvalo to nějaký ten měsíc, než na to Ronenberch kápnul! Koncentrace! A báječný mok byl na světě. Přišel na svět, když jeho vynálezce podruhé za svůj život nedorazil večer do ložnice. Už od rána mu nebylo moc dobře, měl v ložnici raději zůstat celý den. Paní Ronenberchová už se tolik neděsila, protože věděla, že její drahý muž nevyrábí žádnou vysoce reaktivní směs, a tak s klidem na duši zamířila v županu a pantoflíčkách dolů po schodech do laboratoře, kde svého manžela opět našla na zemi, pod stolem, tentokrát při vědomí, ale takřka namol. Na jeho posunek, aby se sama obsloužila z nablýskané zkumavky, nejprve nereagovala příliš nadšeně, ale nakonec ochutnala. Jednu, druhou, třetí...

Od té doby, kdy se tento úctyhodný mok dostal na veřejnost, se stařičkému pánovi už nikdo nikdy nezasmál a všichni se před ním klaněli. On byl přece vynálezcem Rychlé Univerzální Medicíny, která ho onoho dne, kdy mu nebylo dobře, tolik pomohla, aby na své zdravotní trápení zapomněl. Výroba tekutiny, která byla panem Ronenberchem oficiálně nazvaná RUM, se přesunula do místní továrny, jelikož prosperovala víc než cukr. A tento počin, výroba tak lahodného pití, už byl tím pravým námětem, jak pojmenovat město na severu země české. Rumové město. Město Rumu. Rumburk.

V roce 2003 došlo kvůli předpisům Evropské unie k nucenému přejmenování v Čechách vyráběného rumu na tuzemský rum neboli tuzemák, načež chtěli i rumburští přejmenovat své město na Tuzemburk. To ovšem sama Evropská unie striktně zakázala. Život v Rumburku však plyne poklidně dál...   

žádné komentáře | přidat komentář