Ruce potřísněný krví (For L.T.W.)

19. říjen 2010 | 22.36 | rubrika: básničky a texty

=> UNHEILIG - Sternbild <=

Jistota? Není.
Asi, možná, snad...
Tíha našich činů
mě drtí bez zásad...

Jakkoli bezmocná
se cítím, povstávám...
A na celý svět křičím,
že se mu jen tak nevydám...

Kdekoli na světě
je Tě potřeba
a Ty ztrácíš čas se mnou...
Proč? Já to nechtěla...

Ale když si člověk zvykne,
tak ta ruka ochranná
mu nakonec i chybí,
když zrovna sílu nabírá...

Někdy se ptám sebe sama,
je to pocta a výhra,
dar danajský?

A ruce potřísněný krví
cizích lidí se zase
třást začaly...

Mám ráda klid,
když krajina za oknem
se míhá a ubíhá...

Jen mysl šílí
v pomyšlení na Tebe
a na mě... a na nás dva!

Shodou všech dohod
a shodou našich osudů
nad světem létáš
a já Tě jistím zespodu...

Po zemi chodím
a Ty na mě shlížíš tak,
že ten, kdo nevnímá Tě
věří na zázrak...

Někdy se ptám
sebe sama, proč proboha cítím,
jak houstne vzduch?

Mám ruce potřísněný krví
cizích lidí a v srdci
podivný vzruch...

A nejsem vrah!
Vím, že jsem předurčena
k záchraně...

Ty ruce potřísněný krví,
jenom v mysli...
Chtějí předat moc!

Předat ochranu!
Předat moc!
Splatit ochranu!

žádné komentáře | přidat komentář

V krajních mezích (For L.T.W.)

11. říjen 2010 | 23.40 | rubrika: básničky a texty


=> Hurts - Illuminated <=

Viděl jsi záři
nad stromy, když se odrazila
v mý tváři?

Nebál ses děsů,
když z keřů vylétala
ta hejna ptáků?

Vylétala na znamení,
že se blíží usvědčení
nás dvou...

Že se blíží moment zkázy,
a co snář? Jak ten se tváří!
Jdou, jdou...

Sledují osud
a když se mírně nahne,
v horší ho mění...

Děsy...
Když síla slábne
a najednou už není,
jsme zatraceni?

Smrt je krásná, bezbolestná,
nepochopí, kdo ji nezná...
Věř dál...

Kdo se poddá chvíli žití,
nepochopí krásu bytí
v krajních

mezích...

Proletíme mlhou ranní,
milovaní, leč vyhnaní,
my dva...

Pod námi jen zem je holá,
nebe pláče, nebe volá
nás dva
hledá...

žádné komentáře | přidat komentář

Jméno, který nosit se mi chtělo (a chce)

20. září 2010 | 00.12 | rubrika: básničky a texty

=> UNHEILIG - Schutzengel <=

For L.T.W.

"Jsem s Tebou, jsem rád na světě,
nad Tebou držím svou vlivnou stráž,
má ruka vždycky střeží Tě,
ať vnímáš mě či nevnímáš...

Byl černobílý celý svět,
pak stačilo Tebe uvidět...
Pojď, rozjasníme oblohu,
vystřelím na ni pro Tebe květ...

Květ ze světel zlatý,
srdce, nevinný a svatý,
to moje..."


A jediný jméno, který
nosit se mi chtělo,
to Tvoje...

"Mám čas, mám sílu
šlapat cestou Tvou
před Tebou...

Máme spoustu šancí,
povedu Tě
slepou uličkou...

Hlídám, děláš, že spíš?
Nejednou mám pocit, že mě nenávidíš..."


Nikdy neodlétáš...
Nejednou mám pocit, že mě docela znáš...

"Sdílím s Tebou Tvoji skrýš,
díváš se na mě, a nevidíš...
já vládnu času, prostoru,
vše dám za pět minut rozhovoru..."

Kdybys mluvil, tak co bys řek´?
"Z karet bych udělal vějířek,
abych tu s Tebou sám chvíli stál,
Abych měl pocit, že Tě uhlídám!

Na rameni slzy,
víš, že ty mě vždycky mrzí..."
Jsou moje...


A jediný jméno,
který nosit se mi chtělo,
To Tvoje...

"Miluju tu chvíli,
kdy se spánku
lehce oddáváš...

Přikryju Tě křídly,
se vší úctou,
teplo uvítáš...

Hlídám, děláš, že spíš?
Nejednou mám pocit, že mě nenávidíš..."


Nikdy neodlétáš...
Až na tenhle názor mě snad docela znáš...

Miluju tu chvíli,
kdy  mě ruka
anděla

Ze země zas zvedá,
"Copak, Tys to snad
věděla?

Hlídám, řekni, už spíš?
Nejednou mám pocit, že mě nenávidíš..."

Nikdy neodlétáš...
Tohle není pravda! Ale jinak mě znáš...

žádné komentáře | přidat komentář

Zrozeni k žití

8. září 2010 | 23.14 | rubrika: básničky a texty

=> Unheilig - Geboren um zu Leben <=

Ne snadno se
Na změny zvyká,
Čas nezastaví
A neustále tiká

Časovaná
nálož životů,
chtěla bych křičet
i přes svou němotu...

Nastavím dlaň
a Ty z ní budeš číst,
Ty to přece umíš
a vším seš si jist...

Co dlouhá čára
vrytá pevně do dlaní
může asi značit?
Třeba poslání...

Byli jsme zrozeni k žití
a v dlaních osud náš,
život – dlouhý vlnobití
a Ty se jenom snaž,

abys udržel svou plachtu
neustále napnutou,
abys jednou dorazil až
na překrásnou pláž...

I nad mořem
všechno se mění,
vysvitne slunce
a ucítíš chvění...

Loďka zvolna pluje,
vlny jsou jemné,
jen ty obavy
nejsou příjemné...

Co dlouhá čára,
kterou ještě maluju
do budoucnosti,
když se vzdaluju?

Nastavím tvář
a vypnu pevně hruď,
co mě potkat má,
to filtruju...

Přes bublinu neprojdete
světský černý myšlenky,
kam si myslíte, že jdete?
Vy do pekel jízdenky...

Ještě na zázraky věříš,
i když svět je nemá rád,
zákonům se zpronevěříš,
když si je chceš uchovat...

Jako čáru pevně vrytou
ve svý křehký paměti...

Byli jsme zrozeni k žití
a dostali jsme dech,
každý zbytečný prolití
krve mě zamrazí...

Byli jsme snad zrozeni k žití!
Aby na nás stál náš svět,
aby každý, kdo si sáhne
na dno, se zas odrazil...

Byli jsme snad zrozeni k žití
a v dlaních osud náš,
pod sebou máš kupu sítí,
aby ses pevně zachytil...

To když padáš do propasti,
abys šanci ještě měl
a nikdy nezpochybnil,
že jsi k žití zrozen byl...

Poválečná idyla

2. září 2010 | 21.36 | rubrika: básničky a texty

Nad vínem přemýšlíme, kam

pravda se ukryla...

A kdo jí tu skrýš poradil...

A cesta na povrch je

Docela klikatá,

Jak přes celý světadíl...

Nad ránem přemýšlíme, zda

Jsme moudřejší

Minulého večera...

Naproti na ulici je

Vidět posledního

hrdinu noci – sprejera...

A slunce nám krásný nový den

Maluje na nebi stříbrném...

Jámu jsme vykopali,

Tak už jen zakopat

Pověstnou tu sekyru...

Nechápu, co by nám mohlo

Překazit nad ránem

Poválečnou idylu...

Je nad slunce jasnější,

Že tenhle klid po bouři nás

Bude hřát...

žádné komentáře | přidat komentář

Pyroman

28. srpen 2010 | 23.32 | rubrika: básničky a texty

=> Nightwish - I Wish I Had an Angel <=

Večer zapálím svíci...

Čas jako by chvíli stál,

V plamenech nechť shoří všechen žal!

Diví se mi někdo snad?

Pyroman má v očích ostří a hrot.

Diví se mi někdo z vás?

Na všech svících kolem jen zapálit knot...

Pak v sobě svůj mír

Snad teprve cítí...

Přeju si modrý z nebe

A chci ho mít hned!

Přeju si vidět sebe

Jako celýho světa střed!

Plamenem prsty mihnou se,

Zvony bijí půl

Noci, v záři se rozplývá svět...

Kdy pyroman ožívá?

Když den se loučí, světla

Svic zářivá

Dostanou svůj díl...

Smůla, když knot nezbyl...

Odmítám modrý z nebe,

Odmítám náruč hvězd,

Stačí mi vnímat sebe,

Nechat plamenem se vést...

A když zvon bije půl

Noci, svět se rozzáří,

Nad oltářem plamen hrdě ční...

Kde je svět,

Když padne tma?!

Pod svícnem je největší...

Kde je svět,

Když vás slunce

Netěší?

Podmaněný dechem plamen

Vyhýbá se světlu, amen...

Podmaněn lehkým dechem,

Koncert diriguje vzduch,

Je to jak chůze mechem,

Je to vzrušující ruch...

Plamen odnáší žal,

Odnáší si s sebou stesk,

Na tváři zanechá jemný lesk...

žádné komentáře | přidat komentář

Polohlas

17. srpen 2010 | 22.54 | rubrika: básničky a texty

=> Brainstorm - Digitally Bright <=

Svět je malá kulička,
ve který se neztratíš...
Jsem Tvoje víla sudička,
jednou mi to oplatíš...

Až slunce ztratí ten svůj jas,
můžu rozjasnit ho zas a zas...
Poslouchej, uslyšíš můj hlas...

Až Měsíc zářit přestane,
a to si piš, že stane se tak,
můžu zář mu přičarovat...

Voda se zvedne v korytech,
ucítíš na rtech můj svěží dech,
budu vítr, co rozhání déšť!

Až nebe zčerná na popel,
vzpomeň znova, kdo to takhle chtěl,
kde je slunce, když známe jen déšť?

Svět je jak míč kulatý,
všechny cesty vedou domů,
i nejsvatější přesvatý
žasne a říká si "u sta hromů!"...

Až slunce ztratí ten svůj jas...
"Můžu vyčarovat světlo v nás!"
Nenech nás, světe, napospas...

Až měsíc zářit přestane...
"Tohle nestane se, nestane..."
Tak nač ten polohlas?
Nač, osude, ten polohlas?

Když přijde bouře,
tak blesk nás mine,
když přijde nemoc,
zůstanem´silní...

Z obláčku kouře
signál se line,
když přijde déšť,

Tak utečem´...

žádné komentáře | přidat komentář

Maják

17. srpen 2010 | 22.22 | rubrika: básničky a texty

=> Brainstorm - French Cartoon <=

Na chladnym pobřeží
postával sám,
moře měl rád
a lidí se bál...

Byl tady často
a poslouchal šum,
naslouchal moři
a živočichům...

V písku jen seděl
a radost z něj měl,
do dáli hleděl
a nerozuměl

Lidem a světu
a ruchu a času,
měl rád svůj osud
a slíbenou spásu...

Den přešel v noc
a on získal nad světem moc...

Zářící
maják mu domovem byl...
Nejednou
život už zachránil...

Svět, kde je svět?
Když maják zhasne,
tak zmizí ti hned!

Navždy
zmizí ti z obzoru svět
a nikdy...

nenajdeš cestu zpět!
Září do tmy a sám
majestát,
kdo ho tu rozsvěcí nám?

A tak noc co noc nám dál
pobřeží rozsvěcuje...
Zvláštní muž,
moře ho potřebuje...

žádné komentáře | přidat komentář

Pokrok

11. srpen 2010 | 19.36 | rubrika: próza

aneb Ohrožený druh versus porcelánové panenky

- jeden z mých nejlepších gymnaziálních slohů, řekla bych ze septimy nebo z oktávy

Jak moc jsme vyspěli oproti lidem, kteří žili dřív? O kolik jsme se změnili a co máme společné? Naši předci a prapředci na nás zanechali následky, ať chceme nebo ne. Náš vzhled se mění, ale co naše vnitřní děje a pudy? Oni měli stejně jako my svoje povinnosti, které když nebyly splněny, vznikl z toho problém. A všechno tohle dodnes přetrvává.
     Tak třeba vztah. Obyčejný vztah mezi mužem a ženou. Žena byla odjakživa považována za bytost, která dává život dalším následovníkům rodu. Trávila dny v domácnosti tím, že se starala o děti a udržovala oheň. Vařila v kotlíku nad ohništěm, smejčila jeskyni větví, menší děti kojila, ty větší posílala sbírat lesní plody... Celý den se nezastavila, aby udělala něco pro sebe. Když se její muž vrátil unavený lovem, láskyplně mu naservírovala pokrm na předchůdce talíře a čekala na reakci (vzhledem k omezenému vývinu jazyků nebylo sdělení asi tak výstižné jako dnes). Muž do sebe naházel dlouze vařené jídlo, zapil ho vodou z potoka, chvíli se díval do ohně, načež se svalil do kouta jeskyně, kde brzy padl do hlubokého spánku (pokud zrovna nepracoval na tom, aby jeho rod nevyhynul). Není divu. Celý den se honil po lesích za zvěří, aby měla rodina co do úst.
     To, co měli na sobě, nějak neřešili. Neřešili vzhled svůj, ani svého oděvu, jenž se většinou skládal ze sporého kusu kůže ulovených, zabitých a snědených zvířátek.
     Zásadně všechno si sdělovali ústně. Nebyly telefony, nebyly počítače, v jeskyních nedisponovali dokonce ještě ani telegrafy a faxy... Ústní komunikace tedy nahrazovala všemožné výsledky dnešní vědy a věřte nebo ne, nic z toho jim nechybělo.
     Mozek ženy se vyvíjel odlišně než mozek muže. Můžeme si toho všimnout na srozumitelných a známých příkladech. Ženám se například hůř parkuje auto. Ale to jen proto, že kdysi poskakovaly po jeskyni a celé dny se staraly o oheň a děti. Muž ale potřeboval být vybaven téměř dokonalým smyslem pro prostor, muži tedy lépe vidí v prostoru. Naopak většina "hlav rodiny" nemá tolik vyvinutý komunikační smysl jako ženy.
     Při lovu potřebovala silnější polovička sílu a fyzickou zdatnost, kdežto dárkyně životů jsou od počátku křehčí, na děti se musí jemněji než na jelena, kterého se chystáme vmanévrovat na svůj talíř.
     Mužům se tuk ukládal hlavně na břiše, ženám na zadních partiích těla. A to proto, že muži nemohli mít silná stehna, jinak by nedohonili ani klidně pasoucí se srnu. Ženy se ale moc nepohybovaly, a proto jim ne zrovna štíhlounké dolní končetiny nevadily.
     Muži umí být od počátku drsní, ale taky jemní. Tak třeba když nám, ženám, dnes a denně svou velkou tlapou něžně odhrnují pramínek vlasů z čela a když jsou paf, jejich dotyky jsou pravým opakem surovosti, zachází s námi jako s porcelánovými panenkami.

Kolik se toho změnilo za desetitisíce, dokonce statisíce let? Ženy dnes běžně chodí do práce, i když jsou výjimky, které zůstávají samotářsky zamčené v panelákovém bytě jen proto, aby přichystaly dětem a manželovi snídani, oběd, svačinu a večeři. Změna! Kotlíky jsme dávno vyměnili za plynové sporáky, elektrické trouby, šlehače, mixéry, mikrovlnky, roboty... A vyhovuje nám to víc. Naše podlahy už delší dobu nejsou oblažovány větvemi, nýbrž košťaty, hadry, mopy a vysavači nejrůznějších velikostí, barev a druhů.
     Starosti s potravou jsme si rozdělili. Jsou to většinou ženy, které pro svou rodinku loví pečivo, máslo, salámy, čokolády a zmrzlinu v regálech nákupních center. Muži čekají na svou úlohu (v lepším případě) – dopravit "kořist" i s "lovkyní" domů – nejradši v autě na parkovišti. A vůbec to není tak vyčerpávající jako dřív.
     Ústní dorozumívání je kapitolkou samo pro sebe, jelikož většina žen jistě potvrdí, že muž přijde z práce, nasytí se, něco zabručí a potřebuje dobrou půlhodinu na nic nemyslet (třeba u toho tupě zírat na zprávy), protože to tak dělali naši předci (s ohněm). Když se pak rozpovídáme, je mrzutý, poněvadž neví, proč ho zatěžujeme ještě s našimi starostmi, když on má co dělat s těmi svými (které jsou pochopitelně o dost větší). Honí se přeci celý den za penězi, aby zabezpečil rodinu. Honí se tak, jako se všichni honili dřív. Honí se, aby měla rodina co do úst.
     Na vzhledu nám záleží. Modely staré rok nám přijdou hrozné, nemoderní a "pro zaostalé".Někteří z nás ale na nic takového nekoukají a nosí výhradně to, v čem se cítí dobře. Ale! Stavíme si vlasy na hlavách, nevoníme se a neholíme se, protože jsme punkeři, chodíme v černém a nosíme dlouhé zplihlé a mastné vlasy, protože nám v žilách koluje krev metalu, nebo mám tváře věčně hladké jako dětskou prdelku a barevné vlasy, protože jsme "diskofilní" jedinci... Někdy si tak říkám, jestli by nebylo lepší zabalit nás všechny do kusu kůže. Třeba by byl klid.
     Tuk se nám ukládá. A pořád stejně. Někomu víc, někomu méně. Dneska se tomu ale dá zabránit, protože i někteří muži mají po své náročné práci chuť na pohyb.
     Kdo je tady křehčí? Je statisticky dokázáno, že pokud muž ženě do telefonu řekne, že má čtyřicítky horečky a nejspíš brzy umře, pravděpodobně se nachladil a zítra bude vesele ťapkat do práce. Ženy nemoc většinou přecházejí, byť je jim sebehůř. A navíc – naši "lovci" propadají depresím mnohem častěji než my.
     Kromě toho, že na nás občas křičí jako smyslů zbavení a rvou si u toho z hlavy poslední náznaky vlasů, jsou chlapi docela normální a umí být i milí. Jsou jedinci, kteří nám rádi nosí těžké tašky, podrží nám dveře, pomohou nám a než usneme, hladí nás kdekoli, kde si přejeme, přičemž nám šeptají do oušek sladká slůvka. Sladká slůvka do oušek porcelánových panenek. Obávám se ale, že posledních pár řádků se týká velice ohroženého druhu, jenž se nachází na kritické hranici přežívání a totálního vyhynutí...

žádné komentáře | přidat komentář

Prvotřídní hřích (For L.T.W.)

27. červenec 2010 | 19.55 | rubrika: básničky a texty

=> Nightwish - Sleeping Sun <=

"Kilometrů šedesát
do hodiny, šílíš snad?
Když řidítka se třesou Ty
se ani trochu nebojíš?"

Strach nesmíš přiznat nebo pád
nemine Tě a Ty rád
hlídáš tělo moje sám
před pádem...
Vždyť Tě znám...

Já vím, co mi skrýváš,
když takhle se díváš,
když jemně mě bereš
v náruč silnou svou...

Vím, mluvíš tiše,
když ortel už znáš,
osud se plní,
už jdou...

"Rychlost – prvotřídní hřích,
máš po mně či po někom z nich?
Kdy přijdeš na to, že Tě sám
jednoho dne neuhlídám..?"

Až ten den přijde, anděli můj,
já vím, oba nás přejde smích,
a naše jména na všech mších
prozpěvovat bude dav...

Já vím, co mi skrýváš,
když takhle se díváš,
když ruku mi dáváš
a hřeješ mou dlaň...

"Je zle, chyť se mě,
křídel drž se,
letíme..."

Já vím, co tím myslíš,
když dochází kyslík,
když krev teče z těla,
Ty zvedneš mě ze země...

Vím, je to dar,
ale proč´s mi ho dal?
Křídel Tvých se
chytám...

žádné komentáře | přidat komentář