Sedmdesát dva (For L.T.W.)

5. prosinec 2008 | 23.23 |

V prachu padlí

leželi jsme

vedle sebe

tváře k zemi,

nebe zmizelo...

Květy zvadlý

na kříž dáváš,

kolik hříchů

ještě sám

napáchat smíš?

Obracím se čelem vzad,

utíkám a nestavím,

neutíkám ze vzteku,

kam utíkám? Co já vím...

Obracím se čelem vzad,

neznám jiný řešení,

z mých slov jasně vyplývá

mý poslední sdělení...

V prachu mě smích

hned přechází,

ležím tváří k zemi,

nebe nevidím...

Krev všude mám,

nic neříkám,

oči zavřený,

to zkouším Tebou být!

Čtyři roky uplynou,

pořád se nic nemění,

čtyři roky čekám na

sebemenší znamení...

Tupá bolest v hlavě mý,

bez šancí a naděje...

v srdci jméno vrytý mám,

přitom Tě tak málo znám...

Přežije?!

"Umírá!"

Slyší mě?!

"Nevnímá!"

Na místě, kde

se křížily

naše cesty,

sedím s hlavou svěšenou...

Cítím bolest,

tak šílenou,

v hlavě, srdci,

krku, v žebrech, v kolenou...

Otevírám deník svůj,

stranu sedmdesát dva

nesmažu si z života,

i když je to za náma...

O životě pravdu říct

absolutně beze slov,

přišel jsi mi jednou Ty,

od tý doby už vím dost...

Přežije?

"Umírá!"

On jediný

pravdu zná...

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře