Náš nejvyšší rozkaz

5. prosinec 2008 | 23.24 |

Nad hradbami

setmělo se brzy,

džbánem vína

smýváš ze sebe svůj hřích...

Jeden z největších...

Až se zatáhne,

sešeří, začne déšť

bubnovat na sklo

okenní...

Svíce zapálit

a hlídat plamen

z nich...

Tak nejvyšší náš

rozkaz zní...

K našim otrokům...

"Kolik duší dnes

zhynulo mojí rukou?

Kolik srdcí zemřelo,

pro mý potěšení?

Kolik bolesti

způsobil můj návrat

a kolik lidí doufá,

že se ještě změním?

Neznám po večerech

krutost, umučení,

z každý bolesti

je možný vyléčení...

Jenom jeden lék

stačil a ty víš,

léčení tvým tělem

mě napraví..."
...

Ale teď se díváš

na několik svic

a přemítáš v duchu,

že bys snad chtěl víc...

"Jenže víc, než lásku,

kterou pohrdal jsem už

dlouho, nemůžu mít,

přece jen jsem muž..."

Nad hradbami

rozední se brzy,

tvoje slzy

na dlaních svých

cítím dál...

Otrok jsi ty sám...

Až se podíváš

do zrcadla na tvář,

co ještě včera

vraždila...

Sebe nepoznáš,

jak jiný můžeš být

ve dne a v noci...

Samý hřích...

Naštěstí mě máš...

Kolik duší dnes

zhynulo tvojí rukou?
Kolik srdcí zemřelo

pro tvý potěšení?

Opravdu si myslím,

že se klidně změníš,

že teď jsi našel lék

na všechno utrpení...

Láska, trocha žáru

srdce rozmrazí

a vůně pokušení

tě snad omámí...

Nad hradbami

setmělo se brzy,

džbánem vína

smýváš ze sebe svůj hřích...

Jeden z nejtěžších...

Až se zatáhne,

sešeří, začne déšť

bubnovat na sklo

okenní...

Bát se nemusíš,

já neublížím ti...

jen přijď na pomoc,

ke mně blíž...

Ať se rozezvučí

tvůj hlas komnatou,

kde východiskem

jediným

Světlo svíček je

a plamen vrtkavý

bude zas rozkazem mým i tvým,

naším nejvyšším...

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře