Lavička

5. prosinec 2008 | 23.26 |

Vítr víří prach

a na lavičku naši sedá,

sedá vedle mě

a tímhle můžeš si být jistý

- budu bránit místo

nejkrásnější mezi místy...

Do dřeva nožem vyrytý

obě dvě naše jména

z dob, kdy ještě byli

jsme tak nevinní a čistí,

dneska na ní sedí

už jen zabarvený listy...

Léta klidu už jsou pryč,

jen lavička tu stojí,

zašedlá a zaprášená

snad se zbytkem síly

a nad ní starý strom...

Vzpomínám a slzy tváří

cestu svou si klidně razí...

Na větvích nad námi vždycky

zpívali nám ptáci,

zpívali nám melodie

neznámý a krásný,

co nám zbylo?
Dneska se tam

se slzami vracím...

Uplynulo jen pár let

a přitom spousta věcí

změnila se, že je ani

snad už chápat nechci,

nad hlavou mám strom,

co kdysi býval naším svědkem...

Přesně tak jak na podzim

strom ztrácí svoje listí,

ztratili jsme hrdost,

nejsme nevinní a čistí...

Vzpomínáš a slzy tváří

koulejí se a jen září...

Bez hrdosti, bez úsměvů,

bez čistoty, bez úspěchů...

Na lavičce pod stromem

jsme říkali si pravdu,

přísahali jsme, že

spolu vždycky zůstaneme,

kam se poděl slib,

když každý svojí cestou jdeme?

Ty si skládáš tóny

a já dál píšu svoje texty,

každý jinde, jinak

než dřív na lavičce lesní...

Rozplynul ses jako mráček,

pro mě budeš vždycky zářit...

Vzpomínám a slzy tváří

cestu svou si klidně razí...

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře