Převážně nevážně o rumu a Rumburku

25. květen 2010 | 17.53 |
› 

(Etymologická pověst na seminář onomastiky ... no líbila se =) )

Dovolte, abych vás na počátku této pověsti krátce provedla městem. Na samém severovýchodním okraji ční nad obcí majestátný Strážný vrch alias Stražák, jenž je opředen vážnou a neveselou válečnou historií – celý Rumburk byl za válek ze Strážného vrchu téměř nepřetržitě hlídán, a proto se pne zrovna tak hrdě. Je hrdý na svou dávnou nejen válečnou úlohu. Na jedné jeho straně stojí pravoslavný kostel a najdeme tu křížovou cestu. Na druhém konci rozlehlého kopce jsou desítky vil převážně německého původu, hojně obývané bohatšími občany.
    Cestou k náměstí (směrem na jih) míjíme několik vysokých typických panelových domů, chloubu velkolepého socialistického realismu a ve své době moderního architektonického stylu. Náměstí samotné není velké, o to víc na něm ale vynikne morový sloup se sochami svatých, na severní straně náměstí je historiky obdivované podloubí. Z náměstí na západ vede skromná pěší zóna a pojí ho s hlavní třídou celého města – ulicí Komenského, na které se kromě světoznámého Bytexu dme pýchou nejsevernější (a kdo ví proč i nejmrazivější) gymnázium v naší zemi. Na Komenského ulici navazuje na nejdůležitější křižovatce Třída 9.května (netřeba komentovat). A nemohu nezmínit světoznámou Loretu.

Co se historie týče, nejvýznamnějším momentem byla Rumburská vzpoura v roce 1918, která ukázala vládě rakousko-uherské monarchie, že se armáda počíná hroutit a rozpadat zevnitř i bez vnějšího přičinění. Vojákům se prostě nechtělo válčit. A dali by si rum.

Ale proč je toto skvostné bohumilé místo nazýváno Rumburkem? RUM – BURKEM ?

Městečko dlouho, opravdu dlouho, po celá staletí, nemělo název. Nikdo se nikdy s nikým neshodl, po kom nebo po čem ho pojmenovat a kdo nebo co bylo tak významné, aby bylo navždy zachováno ve jménu města. V 19.století tu ve vile na již zmíněném Stražáku žil pan Ronenberch. Pamětník, zachovalý sedmdesátník s prošedivělou kšticí a velkýma modrýma očima. Přestože byl trošku nešika a malinko blázen, lidé ho formálně uznávali za veleváženého občana, pana továrníka, i když občas býval dobrý akorát tak k posměšku místních. Kromě své továrny na výrobu cukru měl ještě jednoho velkého koníčka – rád míchal všelijaké lektvary. A protože byl hrozná držgrešle, dlouho předlouho si lámal hlavu s tím, jak využít to množství odpadu, které vzniká při výrobě takového poctivého cukru.
     Ale vraťme se k tomu, proč byl pan Ronenberch občas k poměšku místních. Jak si tak ve svém volnu míchal lektvary, čas od času přišel ze své laboratoře za manželkou, zda by byla tak moc laskava a ošetřila mu odřené uši, popálené prsty, tlakem téměř vystřelené oko, nebo aby mu umyla očouzené čelo a zašila výbušnou kapalinou roztržený pracovní plášť.


     Bylo to tenkrát před revolucí, co se to stalo. Pan Ronenberch večer nepřišel do ložnice, což jeho paní nejprve mírně a později trochu více zneklidnilo. Vstala, zahalila se do županu, vklouzla do pantoflíčků a dala se na dlouhou cestu továrníkovou vilou až do laboratoře, kam měla jinak přísný zákaz. Opatrně zaklepala na těžké dřevěné dveře s ohromnou železnou klikou a když se nic neozývalo, vstoupila sama bez manželova svolení. Příšerně se vyděsila, když našla svého muže ležícího na zemi pod pracovním stolem. Jen co ho přivedla k vědomí, nabídl jí ochutnat tu hnědavou kapalinu ve zkumavce. A čekal, až se i ona vymaní ze spárů bezvědomí.
     Kapalina byla tuze dobrá, vynikající. Jen jí evidentně něco scházelo a něco v ní přebývalo. Pan Ronenberch měl tedy další životní cíl – zjistit, o co kapalinu obohatit a čeho ubrat. I s tím si lámal hlavu, a to skoro rok. Až ho napadla destilace, proces, jenž byl v té době dost v módě, na kterou náš hrdina vždycky rád dal. A tak vydestiloval první zkumavku, dvě, tři ... A když ochutnal, jeho srdce zaplesalo (játra zaplesala později). Stále to ale nebylo ono a moudrý stařík už nevěděl, co si počít. Zval obyvatele městečka k sobě do laboratoře, aby ochutnali, aby poradili... Trvalo to nějaký ten měsíc, než na to Ronenberch kápnul! Koncentrace! A báječný mok byl na světě. Přišel na svět, když jeho vynálezce podruhé za svůj život nedorazil večer do ložnice. Už od rána mu nebylo moc dobře, měl v ložnici raději zůstat celý den. Paní Ronenberchová už se tolik neděsila, protože věděla, že její drahý muž nevyrábí žádnou vysoce reaktivní směs, a tak s klidem na duši zamířila v županu a pantoflíčkách dolů po schodech do laboratoře, kde svého manžela opět našla na zemi, pod stolem, tentokrát při vědomí, ale takřka namol. Na jeho posunek, aby se sama obsloužila z nablýskané zkumavky, nejprve nereagovala příliš nadšeně, ale nakonec ochutnala. Jednu, druhou, třetí...

Od té doby, kdy se tento úctyhodný mok dostal na veřejnost, se stařičkému pánovi už nikdo nikdy nezasmál a všichni se před ním klaněli. On byl přece vynálezcem Rychlé Univerzální Medicíny, která ho onoho dne, kdy mu nebylo dobře, tolik pomohla, aby na své zdravotní trápení zapomněl. Výroba tekutiny, která byla panem Ronenberchem oficiálně nazvaná RUM, se přesunula do místní továrny, jelikož prosperovala víc než cukr. A tento počin, výroba tak lahodného pití, už byl tím pravým námětem, jak pojmenovat město na severu země české. Rumové město. Město Rumu. Rumburk.

V roce 2003 došlo kvůli předpisům Evropské unie k nucenému přejmenování v Čechách vyráběného rumu na tuzemský rum neboli tuzemák, načež chtěli i rumburští přejmenovat své město na Tuzemburk. To ovšem sama Evropská unie striktně zakázala. Život v Rumburku však plyne poklidně dál...   

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře