Pokrok

11. srpen 2010 | 19.36 |
› 

aneb Ohrožený druh versus porcelánové panenky

- jeden z mých nejlepších gymnaziálních slohů, řekla bych ze septimy nebo z oktávy

Jak moc jsme vyspěli oproti lidem, kteří žili dřív? O kolik jsme se změnili a co máme společné? Naši předci a prapředci na nás zanechali následky, ať chceme nebo ne. Náš vzhled se mění, ale co naše vnitřní děje a pudy? Oni měli stejně jako my svoje povinnosti, které když nebyly splněny, vznikl z toho problém. A všechno tohle dodnes přetrvává.
     Tak třeba vztah. Obyčejný vztah mezi mužem a ženou. Žena byla odjakživa považována za bytost, která dává život dalším následovníkům rodu. Trávila dny v domácnosti tím, že se starala o děti a udržovala oheň. Vařila v kotlíku nad ohništěm, smejčila jeskyni větví, menší děti kojila, ty větší posílala sbírat lesní plody... Celý den se nezastavila, aby udělala něco pro sebe. Když se její muž vrátil unavený lovem, láskyplně mu naservírovala pokrm na předchůdce talíře a čekala na reakci (vzhledem k omezenému vývinu jazyků nebylo sdělení asi tak výstižné jako dnes). Muž do sebe naházel dlouze vařené jídlo, zapil ho vodou z potoka, chvíli se díval do ohně, načež se svalil do kouta jeskyně, kde brzy padl do hlubokého spánku (pokud zrovna nepracoval na tom, aby jeho rod nevyhynul). Není divu. Celý den se honil po lesích za zvěří, aby měla rodina co do úst.
     To, co měli na sobě, nějak neřešili. Neřešili vzhled svůj, ani svého oděvu, jenž se většinou skládal ze sporého kusu kůže ulovených, zabitých a snědených zvířátek.
     Zásadně všechno si sdělovali ústně. Nebyly telefony, nebyly počítače, v jeskyních nedisponovali dokonce ještě ani telegrafy a faxy... Ústní komunikace tedy nahrazovala všemožné výsledky dnešní vědy a věřte nebo ne, nic z toho jim nechybělo.
     Mozek ženy se vyvíjel odlišně než mozek muže. Můžeme si toho všimnout na srozumitelných a známých příkladech. Ženám se například hůř parkuje auto. Ale to jen proto, že kdysi poskakovaly po jeskyni a celé dny se staraly o oheň a děti. Muž ale potřeboval být vybaven téměř dokonalým smyslem pro prostor, muži tedy lépe vidí v prostoru. Naopak většina "hlav rodiny" nemá tolik vyvinutý komunikační smysl jako ženy.
     Při lovu potřebovala silnější polovička sílu a fyzickou zdatnost, kdežto dárkyně životů jsou od počátku křehčí, na děti se musí jemněji než na jelena, kterého se chystáme vmanévrovat na svůj talíř.
     Mužům se tuk ukládal hlavně na břiše, ženám na zadních partiích těla.

A to proto, že muži nemohli mít silná stehna, jinak by nedohonili ani klidně pasoucí se srnu. Ženy se ale moc nepohybovaly, a proto jim ne zrovna štíhlounké dolní končetiny nevadily.
     Muži umí být od počátku drsní, ale taky jemní. Tak třeba když nám, ženám, dnes a denně svou velkou tlapou něžně odhrnují pramínek vlasů z čela a když jsou paf, jejich dotyky jsou pravým opakem surovosti, zachází s námi jako s porcelánovými panenkami.

Kolik se toho změnilo za desetitisíce, dokonce statisíce let? Ženy dnes běžně chodí do práce, i když jsou výjimky, které zůstávají samotářsky zamčené v panelákovém bytě jen proto, aby přichystaly dětem a manželovi snídani, oběd, svačinu a večeři. Změna! Kotlíky jsme dávno vyměnili za plynové sporáky, elektrické trouby, šlehače, mixéry, mikrovlnky, roboty... A vyhovuje nám to víc. Naše podlahy už delší dobu nejsou oblažovány větvemi, nýbrž košťaty, hadry, mopy a vysavači nejrůznějších velikostí, barev a druhů.
     Starosti s potravou jsme si rozdělili. Jsou to většinou ženy, které pro svou rodinku loví pečivo, máslo, salámy, čokolády a zmrzlinu v regálech nákupních center. Muži čekají na svou úlohu (v lepším případě) – dopravit "kořist" i s "lovkyní" domů – nejradši v autě na parkovišti. A vůbec to není tak vyčerpávající jako dřív.
     Ústní dorozumívání je kapitolkou samo pro sebe, jelikož většina žen jistě potvrdí, že muž přijde z práce, nasytí se, něco zabručí a potřebuje dobrou půlhodinu na nic nemyslet (třeba u toho tupě zírat na zprávy), protože to tak dělali naši předci (s ohněm). Když se pak rozpovídáme, je mrzutý, poněvadž neví, proč ho zatěžujeme ještě s našimi starostmi, když on má co dělat s těmi svými (které jsou pochopitelně o dost větší). Honí se přeci celý den za penězi, aby zabezpečil rodinu. Honí se tak, jako se všichni honili dřív. Honí se, aby měla rodina co do úst.
     Na vzhledu nám záleží. Modely staré rok nám přijdou hrozné, nemoderní a "pro zaostalé".Někteří z nás ale na nic takového nekoukají a nosí výhradně to, v čem se cítí dobře. Ale! Stavíme si vlasy na hlavách, nevoníme se a neholíme se, protože jsme punkeři, chodíme v černém a nosíme dlouhé zplihlé a mastné vlasy, protože nám v žilách koluje krev metalu, nebo mám tváře věčně hladké jako dětskou prdelku a barevné vlasy, protože jsme "diskofilní" jedinci... Někdy si tak říkám, jestli by nebylo lepší zabalit nás všechny do kusu kůže. Třeba by byl klid.
     Tuk se nám ukládá. A pořád stejně. Někomu víc, někomu méně. Dneska se tomu ale dá zabránit, protože i někteří muži mají po své náročné práci chuť na pohyb.
     Kdo je tady křehčí? Je statisticky dokázáno, že pokud muž ženě do telefonu řekne, že má čtyřicítky horečky a nejspíš brzy umře, pravděpodobně se nachladil a zítra bude vesele ťapkat do práce. Ženy nemoc většinou přecházejí, byť je jim sebehůř. A navíc – naši "lovci" propadají depresím mnohem častěji než my.
     Kromě toho, že na nás občas křičí jako smyslů zbavení a rvou si u toho z hlavy poslední náznaky vlasů, jsou chlapi docela normální a umí být i milí. Jsou jedinci, kteří nám rádi nosí těžké tašky, podrží nám dveře, pomohou nám a než usneme, hladí nás kdekoli, kde si přejeme, přičemž nám šeptají do oušek sladká slůvka. Sladká slůvka do oušek porcelánových panenek. Obávám se ale, že posledních pár řádků se týká velice ohroženého druhu, jenž se nachází na kritické hranici přežívání a totálního vyhynutí...

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře