Pod svícnem tma největší

15. září 2009 | 23.20 |

...pro jediného člověka, který mi kdysi změnil život a pro všechny, kteří mě ovlivnili a uvědomují si to natolik, že se v těchto verších najdou...

Pod svícnem tma největší
na svou oběť vyčkává...
Zatracena okolím
na tu lest se nachytá...

Děvče, ještě netušíc,
co se bude dít...
Děvče vyrostlo, chce říct,
že má sílu žít...

Mohli jste mě milovat
A mohli mě zatratit,
ve vínku jsem měla dáno
ve světě se neztratit...

Přemýšlení propadat
a tápat v lesní temnotě,
léčit srdce zlomený
v absolutní samotě...

Nechat přijít den, kdy
z dívky naivní je dospělá...
Otočit ty teorie a uvěřit
v anděla...

Žít si ve svý bublině
a nepouštět si k tělu ty,
co snažili se ublížit,
ty, co za to nestojí...

Nechat se tak inspirovat
názory těch, co tu jsou,
ačkoli je nevidím,
tak cítím, pořád se mnou jdou...

Jsou to kamarádi,
jsou to přátelé...
Sice jenom hrstka...
Ale i to je někdy dost...

No tak pojď,
zkus si žít
s nedostatkem
nadějí...

S pocitem,
že osud psal
někdo silně
bezcitný...

A pak uvidíš
v krvi svýho anděla,
jako já viděla
a od tý doby vím, že MUSÍM žít...

Kdo řekl, že je to
překrásný?
Jde o to
po každym pádu vzít

zbytky sil, úcty
a nadějí...
Že spolu můžeme
odejít...

Kdo to byl?
No kdo to řek?
A kdo dokázal,
že vždy je lék

na bolest
a zklamání?
A čas to všechno
zachrání...

Za poslední rok jsem
tolik štěstí poznala,
za předchozích dvacet let
jsem jenom k zemi padala...

Nemůžu si zvyknout
na úspěch a na city...
V neposlední řadě
pořád zbývají mi vzpomínky...

Nepříjemných, těch je víc
a noc co noc se vrací sny
o konci a zhroucení
vzdušných zámků, jistoty...

Ačkoli šťastná jsem,
i když by mohlo být i líp,
nedokážu zapomenout,
nedodržet dávný slib...

Nepomstít se, nedat svoji
krev za krveprolití
zbytečný a do budoucna
tak zoufale křičící...

Tak pojď,
zkus si žít
dny a noci
v kůži mý...

Když srdce
běsnící
dohání tě
k šílenství...

Vzpomínky mám,
klidně ti je odprodám,
já se s nima nesrovnám,
ať jsem, jak jsem statečná...

Kdo řekl,
že je to kouzelný?
Po boku andělův
stín teď mít...

Řešením není si
ublížit...
Když někdo zahynul,
abys žít...
Mohl ty!

Přísahám, že jeho jméno
nejradši bych nosila,
zachránil mě, je to pět let,
co jsem vnitřně dospěla...

Od tý doby svět se mění
a poslední rok krásný byl,
s kamarády při setmění...
A pak se mi zalíbil...

Někdo, kdo mi sice
život radikálně nezměnil,
ale přišel v pravou chvíli,
a překrásně ho ovlivnil...

Naučil mě milovat,
i po tom, co mi ze srdce
zbýval jen kus kamene
a hle – i kámen miluje...

Přála bych si, aby jednou lahev
vína svý dno neměla...
Aby píseň, když jsem s ním,
konec jen tak ztratila...

Aby jednou pochopil,
jak moc je pro mě výjimečný,
abych měla právo nechat mu
ruce svý na tvářích...

Všem těm, co mě ovlivnili,
napsat veršů několik,
aby nepochybovali,
že budou v mym srdci žít...

Nadále a poklidně
a speciálně pro Tebe
- pozdrav z tak přízemní země
posílám až do nebe...

Tak pojď,
zkus si žít...
Přes den tolik
silný být...

A přes noc
pochopit,
kolik jeden
život stojí...

Ve dne být
bezvěrcem,
silným
a statečným...

A v noci
budeš rád
přijímat
i podobojí...

Kdo řekl,
že je to úžasný?
Kdo řekl,
že mi to závidí?

A jestli něčeho
bát se mám...
Budu to já,
z koho strachy umírám...

Pod svícnem tma největší,
tam se dobře schovává...
Tady třeba i na něj
pořád ráda vzpomínám...

Vložil naději v činy mý
autor věty: "Kdo jiný...
Řekni, kdo jiný,
kdo jiný, když ne Ty?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře