Pokrok

11. srpen 2010 | 19.36 | rubrika: próza

aneb Ohrožený druh versus porcelánové panenky

- jeden z mých nejlepších gymnaziálních slohů, řekla bych ze septimy nebo z oktávy

Jak moc jsme vyspěli oproti lidem, kteří žili dřív? O kolik jsme se změnili a co máme společné? Naši předci a prapředci na nás zanechali následky, ať chceme nebo ne. Náš vzhled se mění, ale co naše vnitřní děje a pudy? Oni měli stejně jako my svoje povinnosti, které když nebyly splněny, vznikl z toho problém. A všechno tohle dodnes přetrvává.
     Tak třeba vztah. Obyčejný vztah mezi mužem a ženou. Žena byla odjakživa považována za bytost, která dává život dalším následovníkům rodu. Trávila dny v domácnosti tím, že se starala o děti a udržovala oheň. Vařila v kotlíku nad ohništěm, smejčila jeskyni větví, menší děti kojila, ty větší posílala sbírat lesní plody... Celý den se nezastavila, aby udělala něco pro sebe. Když se její muž vrátil unavený lovem, láskyplně mu naservírovala pokrm na předchůdce talíře a čekala na reakci (vzhledem k omezenému vývinu jazyků nebylo sdělení asi tak výstižné jako dnes). Muž do sebe naházel dlouze vařené jídlo, zapil ho vodou z potoka, chvíli se díval do ohně, načež se svalil do kouta jeskyně, kde brzy padl do hlubokého spánku (pokud zrovna nepracoval na tom, aby jeho rod nevyhynul). Není divu. Celý den se honil po lesích za zvěří, aby měla rodina co do úst.
     To, co měli na sobě, nějak neřešili. Neřešili vzhled svůj, ani svého oděvu, jenž se většinou skládal ze sporého kusu kůže ulovených, zabitých a snědených zvířátek.
     Zásadně všechno si sdělovali ústně. Nebyly telefony, nebyly počítače, v jeskyních nedisponovali dokonce ještě ani telegrafy a faxy... Ústní komunikace tedy nahrazovala všemožné výsledky dnešní vědy a věřte nebo ne, nic z toho jim nechybělo.
     Mozek ženy se vyvíjel odlišně než mozek muže. Můžeme si toho všimnout na srozumitelných a známých příkladech. Ženám se například hůř parkuje auto. Ale to jen proto, že kdysi poskakovaly po jeskyni a celé dny se staraly o oheň a děti. Muž ale potřeboval být vybaven téměř dokonalým smyslem pro prostor, muži tedy lépe vidí v prostoru. Naopak většina "hlav rodiny" nemá tolik vyvinutý komunikační smysl jako ženy.
     Při lovu potřebovala silnější polovička sílu a fyzickou zdatnost, kdežto dárkyně životů jsou od počátku křehčí, na děti se musí jemněji než na jelena, kterého se chystáme vmanévrovat na svůj talíř.
     Mužům se tuk ukládal hlavně na břiše, ženám na zadních partiích těla. A to proto, že muži nemohli mít silná stehna, jinak by nedohonili ani klidně pasoucí se srnu. Ženy se ale moc nepohybovaly, a proto jim ne zrovna štíhlounké dolní končetiny nevadily.
     Muži umí být od počátku drsní, ale taky jemní. Tak třeba když nám, ženám, dnes a denně svou velkou tlapou něžně odhrnují pramínek vlasů z čela a když jsou paf, jejich dotyky jsou pravým opakem surovosti, zachází s námi jako s porcelánovými panenkami.

Kolik se toho změnilo za desetitisíce, dokonce statisíce let? Ženy dnes běžně chodí do práce, i když jsou výjimky, které zůstávají samotářsky zamčené v panelákovém bytě jen proto, aby přichystaly dětem a manželovi snídani, oběd, svačinu a večeři. Změna! Kotlíky jsme dávno vyměnili za plynové sporáky, elektrické trouby, šlehače, mixéry, mikrovlnky, roboty... A vyhovuje nám to víc. Naše podlahy už delší dobu nejsou oblažovány větvemi, nýbrž košťaty, hadry, mopy a vysavači nejrůznějších velikostí, barev a druhů.
     Starosti s potravou jsme si rozdělili. Jsou to většinou ženy, které pro svou rodinku loví pečivo, máslo, salámy, čokolády a zmrzlinu v regálech nákupních center. Muži čekají na svou úlohu (v lepším případě) – dopravit "kořist" i s "lovkyní" domů – nejradši v autě na parkovišti. A vůbec to není tak vyčerpávající jako dřív.
     Ústní dorozumívání je kapitolkou samo pro sebe, jelikož většina žen jistě potvrdí, že muž přijde z práce, nasytí se, něco zabručí a potřebuje dobrou půlhodinu na nic nemyslet (třeba u toho tupě zírat na zprávy), protože to tak dělali naši předci (s ohněm). Když se pak rozpovídáme, je mrzutý, poněvadž neví, proč ho zatěžujeme ještě s našimi starostmi, když on má co dělat s těmi svými (které jsou pochopitelně o dost větší). Honí se přeci celý den za penězi, aby zabezpečil rodinu. Honí se tak, jako se všichni honili dřív. Honí se, aby měla rodina co do úst.
     Na vzhledu nám záleží. Modely staré rok nám přijdou hrozné, nemoderní a "pro zaostalé".Někteří z nás ale na nic takového nekoukají a nosí výhradně to, v čem se cítí dobře. Ale! Stavíme si vlasy na hlavách, nevoníme se a neholíme se, protože jsme punkeři, chodíme v černém a nosíme dlouhé zplihlé a mastné vlasy, protože nám v žilách koluje krev metalu, nebo mám tváře věčně hladké jako dětskou prdelku a barevné vlasy, protože jsme "diskofilní" jedinci... Někdy si tak říkám, jestli by nebylo lepší zabalit nás všechny do kusu kůže. Třeba by byl klid.
     Tuk se nám ukládá. A pořád stejně. Někomu víc, někomu méně. Dneska se tomu ale dá zabránit, protože i někteří muži mají po své náročné práci chuť na pohyb.
     Kdo je tady křehčí? Je statisticky dokázáno, že pokud muž ženě do telefonu řekne, že má čtyřicítky horečky a nejspíš brzy umře, pravděpodobně se nachladil a zítra bude vesele ťapkat do práce. Ženy nemoc většinou přecházejí, byť je jim sebehůř. A navíc – naši "lovci" propadají depresím mnohem častěji než my.
     Kromě toho, že na nás občas křičí jako smyslů zbavení a rvou si u toho z hlavy poslední náznaky vlasů, jsou chlapi docela normální a umí být i milí. Jsou jedinci, kteří nám rádi nosí těžké tašky, podrží nám dveře, pomohou nám a než usneme, hladí nás kdekoli, kde si přejeme, přičemž nám šeptají do oušek sladká slůvka. Sladká slůvka do oušek porcelánových panenek. Obávám se ale, že posledních pár řádků se týká velice ohroženého druhu, jenž se nachází na kritické hranici přežívání a totálního vyhynutí...

žádné komentáře | přidat komentář

Převážně nevážně o rumu a Rumburku

25. květen 2010 | 17.53 | rubrika: próza

(Etymologická pověst na seminář onomastiky ... no líbila se =) )

Dovolte, abych vás na počátku této pověsti krátce provedla městem. Na samém severovýchodním okraji ční nad obcí majestátný Strážný vrch alias Stražák, jenž je opředen vážnou a neveselou válečnou historií – celý Rumburk byl za válek ze Strážného vrchu téměř nepřetržitě hlídán, a proto se pne zrovna tak hrdě. Je hrdý na svou dávnou nejen válečnou úlohu. Na jedné jeho straně stojí pravoslavný kostel a najdeme tu křížovou cestu. Na druhém konci rozlehlého kopce jsou desítky vil převážně německého původu, hojně obývané bohatšími občany.
    Cestou k náměstí (směrem na jih) míjíme několik vysokých typických panelových domů, chloubu velkolepého socialistického realismu a ve své době moderního architektonického stylu. Náměstí samotné není velké, o to víc na něm ale vynikne morový sloup se sochami svatých, na severní straně náměstí je historiky obdivované podloubí. Z náměstí na západ vede skromná pěší zóna a pojí ho s hlavní třídou celého města – ulicí Komenského, na které se kromě světoznámého Bytexu dme pýchou nejsevernější (a kdo ví proč i nejmrazivější) gymnázium v naší zemi. Na Komenského ulici navazuje na nejdůležitější křižovatce Třída 9.května (netřeba komentovat). A nemohu nezmínit světoznámou Loretu.

Co se historie týče, nejvýznamnějším momentem byla Rumburská vzpoura v roce 1918, která ukázala vládě rakousko-uherské monarchie, že se armáda počíná hroutit a rozpadat zevnitř i bez vnějšího přičinění. Vojákům se prostě nechtělo válčit. A dali by si rum.

Ale proč je toto skvostné bohumilé místo nazýváno Rumburkem? RUM – BURKEM ?

Městečko dlouho, opravdu dlouho, po celá staletí, nemělo název. Nikdo se nikdy s nikým neshodl, po kom nebo po čem ho pojmenovat a kdo nebo co bylo tak významné, aby bylo navždy zachováno ve jménu města. V 19.století tu ve vile na již zmíněném Stražáku žil pan Ronenberch. Pamětník, zachovalý sedmdesátník s prošedivělou kšticí a velkýma modrýma očima. Přestože byl trošku nešika a malinko blázen, lidé ho formálně uznávali za veleváženého občana, pana továrníka, i když občas býval dobrý akorát tak k posměšku místních. Kromě své továrny na výrobu cukru měl ještě jednoho velkého koníčka – rád míchal všelijaké lektvary. A protože byl hrozná držgrešle, dlouho předlouho si lámal hlavu s tím, jak využít to množství odpadu, které vzniká při výrobě takového poctivého cukru.
     Ale vraťme se k tomu, proč byl pan Ronenberch občas k poměšku místních. Jak si tak ve svém volnu míchal lektvary, čas od času přišel ze své laboratoře za manželkou, zda by byla tak moc laskava a ošetřila mu odřené uši, popálené prsty, tlakem téměř vystřelené oko, nebo aby mu umyla očouzené čelo a zašila výbušnou kapalinou roztržený pracovní plášť.
     Bylo to tenkrát před revolucí, co se to stalo. Pan Ronenberch večer nepřišel do ložnice, což jeho paní nejprve mírně a později trochu více zneklidnilo. Vstala, zahalila se do županu, vklouzla do pantoflíčků a dala se na dlouhou cestu továrníkovou vilou až do laboratoře, kam měla jinak přísný zákaz. Opatrně zaklepala na těžké dřevěné dveře s ohromnou železnou klikou a když se nic neozývalo, vstoupila sama bez manželova svolení. Příšerně se vyděsila, když našla svého muže ležícího na zemi pod pracovním stolem. Jen co ho přivedla k vědomí, nabídl jí ochutnat tu hnědavou kapalinu ve zkumavce. A čekal, až se i ona vymaní ze spárů bezvědomí.
     Kapalina byla tuze dobrá, vynikající. Jen jí evidentně něco scházelo a něco v ní přebývalo. Pan Ronenberch měl tedy další životní cíl – zjistit, o co kapalinu obohatit a čeho ubrat. I s tím si lámal hlavu, a to skoro rok. Až ho napadla destilace, proces, jenž byl v té době dost v módě, na kterou náš hrdina vždycky rád dal. A tak vydestiloval první zkumavku, dvě, tři ... A když ochutnal, jeho srdce zaplesalo (játra zaplesala později). Stále to ale nebylo ono a moudrý stařík už nevěděl, co si počít. Zval obyvatele městečka k sobě do laboratoře, aby ochutnali, aby poradili... Trvalo to nějaký ten měsíc, než na to Ronenberch kápnul! Koncentrace! A báječný mok byl na světě. Přišel na svět, když jeho vynálezce podruhé za svůj život nedorazil večer do ložnice. Už od rána mu nebylo moc dobře, měl v ložnici raději zůstat celý den. Paní Ronenberchová už se tolik neděsila, protože věděla, že její drahý muž nevyrábí žádnou vysoce reaktivní směs, a tak s klidem na duši zamířila v županu a pantoflíčkách dolů po schodech do laboratoře, kde svého manžela opět našla na zemi, pod stolem, tentokrát při vědomí, ale takřka namol. Na jeho posunek, aby se sama obsloužila z nablýskané zkumavky, nejprve nereagovala příliš nadšeně, ale nakonec ochutnala. Jednu, druhou, třetí...

Od té doby, kdy se tento úctyhodný mok dostal na veřejnost, se stařičkému pánovi už nikdo nikdy nezasmál a všichni se před ním klaněli. On byl přece vynálezcem Rychlé Univerzální Medicíny, která ho onoho dne, kdy mu nebylo dobře, tolik pomohla, aby na své zdravotní trápení zapomněl. Výroba tekutiny, která byla panem Ronenberchem oficiálně nazvaná RUM, se přesunula do místní továrny, jelikož prosperovala víc než cukr. A tento počin, výroba tak lahodného pití, už byl tím pravým námětem, jak pojmenovat město na severu země české. Rumové město. Město Rumu. Rumburk.

V roce 2003 došlo kvůli předpisům Evropské unie k nucenému přejmenování v Čechách vyráběného rumu na tuzemský rum neboli tuzemák, načež chtěli i rumburští přejmenovat své město na Tuzemburk. To ovšem sama Evropská unie striktně zakázala. Život v Rumburku však plyne poklidně dál...   

žádné komentáře | přidat komentář